PROFILPELAJAR.COM

Pedagogika chápe pojem kooperativní učení jako cílovou strukturu vyučování, jako povahový – osobnostní rys žáka (kooperativnost), podstatný k přijetí kooperativní cílové struktury žákem, a jako charakteristiku chování žáků ve školních situacích – pro skupinové chování.^[1] Podstatou kooperativního učení jsou tedy situace, kdy se žák / student aktivně zapojuje do výuky, která má nejčastěji podobu párové či skupinové práce. Účastníci výukového procesu si vzájemně vyměňují informace a tím vznikají nové poznatky. ^[2]

Znaky kooperativního učení

Výukový proces zahrnující kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:

Pozitivní vzájemná závislost - uspěji v případě, že uspějí všichni ze skupiny a vytyčeného cíle dosáhne celá skupina
Interakce tváří v tvář - žáci se učí v malých, kooperujících skupinách
Osobní odpovědnost, osobní skládání účtů – výkon každého jedince je využit celou skupinou, všichni členové skupiny mají z kooperativního učení užitek.
Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností - žáci se musí znát a věřit si navzájem, přesná komunikace, řešení konfliktů konstruktivním přístupem.
Reflexe skupinové činnosti - efektivita společné činnosti je dána schopností reflektovat činnost a rozhodovat o vlastních krocích ve skupině.^[3]

Cíle výuky

Stanovení cíle vyučování, napomáhá zvyšování efektivity vyučování. Při stanovení cíle skupinové aktivity, můžeme posuzovat efektivitu diskusí a produktů. ^[3]

Cíle kooperativního učení, zahrnují i cíle základního vzdělání. ^[1]

Cíle základního vzdělání:

základy gramotnosti

rozvoj kritického myšlení opírajícího se o informovanost
rozvoj imaginativního a kreativního myšlení
rozvoj uvědomění zájmů a potřeb jiných
rozvoj smyslu pro vědeckou přesnost
kultivace emocionálních potřeb
rozvoj sociálního svědomí
rozvoj schopnosti a požitku z celoživotního učení^[1]

Kooperativní výuka dále zahrnuje cíle „úkolové“ a „socio-emocionální“, které jsou dané charakteristikou úkolů a technik aplikovaných v dané skupině. ^[1]

Příklady cílů úkolových a socioemocionálních

Úkolové cíle	Socio-emocionální cíle
Vlastní vyjádření k látce Zkoumání předpokladů Pozorné naslouchání Tolerování dvojjazyčnosti Učení se o skupinách Sledování vyučování Zlepšení vztahu učitel – žák Porozumění textu^[1]	Větší senzitivita k druhým Posuzování sebe samého ve vztahu k druhým Povzbuzování sebejistoty Osobnostní rozvoj Uvědomění si slabosti a síly druhých Dávání podpory Stimulace k lepší práci Práce ve skupině, se kterou se může žák identifikovat^[1]

Interpretace pojmu kooperativní učení

Kooperativní učení je koncept přenesený k nám z edukačních věd ze zahraničí, s původem v USA. Problematika kooperativního učení je provázána v té, které oblasti s předchozím pohledem na učení ve skupinách. (v anglosaské především s odkazem J. Deweye, ve frankofonní s odkazem C. Freineta apod.).^[4] V zahraniční literatuře se objevuje od první poloviny 70. let 20. století. Koncept kooperativního učení se přenáší do Českého edukačního prostředí až od konce devadesátých let 20. století. Mezi nejvýznamnější autory v Česku publikující v této oblasti patří Skalková, Stračár a Kasíková.^[5]

V pedagogických souvislostech je interpretováno v různých rovinách:

jako teorie vzdělávání - Yves Bertrand
jako uspořádání sociálních vztahů v učebních situacích - Jerome Kagan, Slavin, Johnson & Johnson
jako soubor vyučovacích a učebních strategií a praktik - Henry A. Murray^[4]

Přístupy ke kooperativnímu učení

Jsou popsány také různé přístupy ke kooperativnímu učení:

přístup prostřednictvím principů - D. a R. Johnsonovi
strukturální přístup – tj. kooperativní učení jako strukturování interakcí - Jerome Kagan
přístup týmových učebních metod - Slavin
přístup skupinové investigace - Shlomo Sharan
přístup komplexního vyučování - Julie E. Cohen^[4]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 1952. 151 s. ISBN 9788073677121. OCLC 655144311
↑ JOHNSON, David W.; JOHNSON, Roger T. Learning Together and Alone: Cooperative, Competitive, and Individualistic Learning. 5, ilustrované vydání. vyd. [s.l.]: Allyn and Bacon, 1999. 260 s. Dostupné online.
↑ ^a ^b VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. vyd. Praha: Grada 456 s. ISBN 9788024733579. OCLC 697267012
↑ ^a ^b ^c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení na školách: tři pohledy, tři výhledy. Pedagogika. 2017, roč. 2, čís. 67. Dostupné online.
↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení ve výuce: teorie – výzkum – realita. Pedagogika. Roč. 2017, čís. 2, s. 106–125. Dostupné online.

Literatura

Čábalová, D. (2006). Zkušenosti z výzkumu kooperativního vyučování na základní škole. In Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu (s. 201–206). Plzeň: ZČU.
Maňák, J., & Janík, T. (2009). Výukové metody jako předmět výzkumu. In M. Janíková & K. Vlčková (Eds.), Výzkum výuky: Tematické oblasti, výzkumné přístupy a metody. Brno: Paido.
Maňák, J., & Švec, V. (2003). Výukové metody. Brno: Paido.
Murray, F. (1990). Cooperative learning. In N. Entwistle (Ed.), Handbook of educational ideas and practices. New York: Routledge.
Skalková, J. (1971). Aktivita žáků ve vyučování. Praha: SPN.
Skalková, J. (1964). Skupinové vyučování v západní pedagogice jako jeden z prostředků aktivizace žáků. Pedagogika, 14(4).
Skalková, J. (1999). Obecná didaktika. Praha: SPN.