Kolektivní reprezentace je termín, kterým sociologii obohatil významný francouzský sociolog Emile Durkheim. Podle něj by sociologie měla být definována jako nezávislá věda založená na studiu kolektivních reprezentací, skrze něž dochází k poznávání vnější reality.
Kolektivní reprezentace vyjadřuje kolektivní cítění, názory, hodnoty a myšlenky, které udávají určité společenské skupině její celistvost a jedinečný charakter. Můžeme tak tedy označit všechny sociálně produkované fenomény, které daná společnost sdílí, jako je například jazyk, mýty, náboženství nebo věda.
Díky tomu pak přispívá k vzájemné podpoře ostatních sociálních skupin nebo celé společnosti.
Úvod
Pojem kolektivní reprezentace řadíme mezi nemateriální sociální fakta společně s morálkou a kolektivním a společenským věděním. Kolektivní vědomí rozvíjí sféru představ, znalostí, postojů a hodnot, které lidé sdílí ve společnosti. Podle Durkheima každý jedinec disponuje individuálním a kolektivním vědomím. Všichni máme schopnost kolektivního smýšlení, a to je právě to, co ho překračuje a zasahuje do společnosti. Durkheim jej definuje následovně:
„Soubor toho, co společně pociťuje a čemu věří průměr členů jedné společnosti, tvoří determinovaný systém, který má svůj vlastní život; můžeme jej nazvat kolektivní či společné vědomí.“ [1]
Kolektivní vědomí je ve společnosti stále přítomné, např. v mezilidské interakci a díky němu může probíhat mezigenerační výměna informací. Kolektivní reprezentace také interpretuje sociální vztahy a reflektuje kolektivní zkušenosti a historii dané skupiny napříč časem.
Kolektivní reprezentace a dělba práce
Durkheim pokládá dělbu práce za hlavní pojítko, které drží moderní společnosti pohromadě, protože se lidé stále víc navzájem potřebují a prakticky nikdo se už bez ní neobejde.[2] Kolektivní vědomí je rozptýleno v celé společnosti a zůstává stálé, i když se podmínky ve společnosti mění. Prostředí nehraje v tomto pojmu žádnou roli, jelikož zůstává všude stejné. Každá generace je jiná a rozdílná, nicméně kolektivní vědomí nerozlišuje rozdíly a bere vše v jedné rovině. Podstatné je, že umožňuje výměnu informací a je propojeno napříč generacemi.
Kolektivní reprezentace a náboženství
Podle Durkheimovy knihy Elementární formy náboženského života vychází kolektivní reprezentace z intenzivní interakce mezi lidmi při náboženských obřadech. Také napomáhá k uspořádání světa a hledání jeho pravého smyslu a podstaty. Náboženství plní určité funkce, z kterých jsou nejdůležitější ty společenské. Umožňuje jedinci pochopit okolní svět a integruje společnost. Existence náboženství je podmíněna existencí kolektivního vědomí.
Durkheim klade důraz na zkoumání interakcí mezi jedincem, náboženstvím a společností. Zaměřuje se zejména na to, jak náboženství působí na jedince a společnost. Náboženství předpokládá konkrétní, pravidelné setkávání jedinců, což posiluje společnost a není určeno jen pro samotného jedince, jestliže nemá k sobě jinou blízkou osobu, se kterou by ho mohl sdílet. Proto je vnímáno jako sdružující prvek, který buduje vztahy ve společnosti. Pravidelným setkáváním totiž zpestřuje život jedince a přináší mu nové zážitky.
Každé náboženství má svá pravidla a vede jedince tak, aby se uměl v jakékoli situaci co nejlépe zachovat a rozhodnout se správně. V případě psychické nestability, či nečekané události se jedinec obrátí na svoji víru a další věřící totožné víry o pomoc. Svoje problémy zde sdílí s kolektivem a hledá porozumění. Základem společnosti je sdílet myšlenky a vzájemně se vyslechnout. To podle Durkheima tvoří základní prvky náboženství i seskupení osob. Vzájemná a kolektivní opora totiž dokáže v těžkých situacích pomoci nejlépe.
Podle Durkheima je tedy náboženství ve skutečnosti systém pojmů, jejichž prostřednictvím si jednotlivci představují (reprezentují) společnost a vztahy, které s ní sdílí. Zároveň jej ale definuje takto:
„Jestliže je však náboženství jen společně pěstovanou představou, za níž se skrývají síly a kvality vlastní společnosti, pak to znamená, že kolektivní reprezentace obecně jsou jen výrazem existujících kvalit a určitého uspořádání této společnosti.“ [3]
Z toho pak tedy usuzuje, že se tímto způsobem v náboženských koncepcích rodí všechny základní kategorie lidského myšlení, mezi které můžeme zařadit např. čas, prostor, počet, sílu nebo příčinu a účinek. Používáme různé kategorie, které jsou odvozeny z kolektivních praktik a rituálů, skrze které společnosti posilují vlastní identitu a kohezi. Ve výsledku ale není pro společnost podstatné to, kvůli čemu se v rámci svých rituálů scházejí, ale je to právě samotný fakt, že se vůbec scházejí. Pojem času a jeho periodizace se tak objevuje právě díky kolektivním rituálům, a proto je důležité, že ve společnostech vznikly různé periody svátků, které oddělují čas posvátný od toho všedního.
Odkazy
Reference
- ↑ E. Durkheim, Společenská dělba práce, 2004, str. 75
- ↑ J.-P. Séris, Qu´est que la division du travail? Paris, 1994.
- ↑ J. Keller, Dějiny klasické sociologie. Praha, 2005, str. 223.
Literatura
- DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Praha: Oikoymenh, 2002. Oikúmené. ISBN 80-7298-056-4.
- PAUČKOVÁ, Kateřina. Náboženství v díle Emila Durkheima. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií.