Kolářství je téměř zaniklé řemeslo, příbuzné truhlářství a kovářství, částečně také tesařství. Používá z velké části podobné materiály a výrobní technologie. Proto bývali v menších městech koláři ve společném cechu s kováři či zbrojíři.

Kolář (latinsky rotifex nebo currifex, staročesky také koloděj^[1] nebo nápravník^[2] se zabývá výrobou a údržbou zemědělského nářadí:trakaře, žebřiňáky, násady, hrábě, loukoťových kol a saní.^[3][4]

V minulosti se městský kolář živil především výrobou loukoťových kol a náprav pro vozy a vozíky, protože ty byly od středověku do začátku 20. století hlavním osobním i nákladním dopravním prostředkem.

Vozy se podle stavby a využití dělily^[5] na:

• kočáry, tj. lehké čtyřkolové osobní vozy kotčí, které obsluhovali kočí
• formanské vozy - těžké čtyřkolové, ke skupinové dopravě osob
• nákladní vozy: fasuňky, vozy pivní, vozy lesní
• kolesky a nákladní vozy dvoukolové, tažené zvířetem nebo člověkem
• vozíky
• káry, kolečka a trakaře

Poté nastal úpadek řemesla, které přežívalo jen na vesnicích. V posledních desetiletích lze po dlouhé odmlce zaznamenat snahu o záchranu tohoto řemesla.

V kolářství se používají hlavně tvrdé dřeviny (jasan, javor, dub), také dřevo březové a bukové větve, které lze dobře napařovat a ohýbat. Některé části, jako např. rukojeti k trakaři nebo nápravy vozů, se vyrábějí z přirozeně rostlých křivin (komponenta vyřezaná z normální rovně rostlé fošny by byla "přes dřevo", snáze by praskla).

V minulosti: nebozez, pila, kladivo, projímač, sekery, bradatky, hoblíky, vrtáky,

• WINTER, Zikmund, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha 1906, s. 146, 200, 680, 683, 706-707