PROFILPELAJAR.COM

; vlajka	; znak
	Motto Ubicumque Felix
Geografie	; Poloha knížectví Elby
	; Poloha knížectví Elby
Hlavní město	Portoferraio
Rozloha	224 km² (1814)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	12 000 (1814)
Jazyky	italština, francouzština
Náboženství	římskokatolické
	Státní útvar
Státní zřízení	nedědičná monarchie
Měna	Frank
Vznik	1814
Zánik	1815
	Státní útvary a území
	První Francouzské císařství
	Toskánské velkovévodství

Knížectví Elba (francouzsky Principato d'Elba, někdy jako Principauté de l'île d'Elbe), nazývané někdy jako Císařství Elba, byl krátce trvající italský státeček pod vládou císaře Napoleona I. v exilu na ostrově Elba. Nejednalo se o klasickou monarchii, ale o doživotní suverénní státeček pro Napoleona, kterému bylo dovoleno vládnout malému knížectví a užívat stále titul císaře. Napoleon Elbu opustil 26. února 1815 aby obnovil císařství, které skončilo bitvou u Waterloo. 25. března 1815 byla koalicí zrušena Napoleonova suverenita nad ostrovem a 31. března 1815 byla Elba navrácena k toskánskému velkovévodství.

Napoleon v exilu

4. května 1814 dorazil Napoleon na malý středomořský ostrov, který mu byl i s císařským titulem ponechán (pouze formálně, jelikož v okolí ostrova hlídkovaly britské lodě). Zde pobýval ve městě Portoferraio v paláci Mulini (Palazzina dei Mulini) a jeho letním sídlem byla vila Napoleone, dnes známá jako vila San Martino.

Ihned po příjezdu žádné plány do budoucna neměl a politický život považoval za ukončený, přesto se o své malé panství začal starat. Začal se věnovat hospodaření, rozvoji řemesel, zemědělství, chovu ovcí a těžbě železné rudy. Vydal pro Elbu novou ústavu, nařídil očkování dětí, založil policejní sbor, ustavil povinnou školní docházku a navrhl elbskou vlajku i znak (bílá vlajka s kosmo orientovaným červeným pruhem a na něm položenými třemi zlatými včelami, starobylým symbolem z dob merovejské dynastie, často používaným v napoleonské heraldice). Založil také dvě nemocnice a vydal nařízení ke zlepšení hygieny (zákaz házet odpadky z oken). Nezanedbával ani armádu a přes povolené tři stovky vojáků tělesné stráže – byli to polští švališéři, kteří pod velením majora Jerzmanowského dobrovolně následovali svého cesarze do vyhnanství – jeho armáda dosáhla brzy 2000 mužů.

Na podzim začaly pronikat rozporuplné zprávy o internaci na jiný, vzdálenější ostrov. Také se stále častěji dozvídal, že ve Francii přibývá hlasů nespokojených s návratem starého režimu a že vojáci stále vzpomínají na Napoleona a v Bourbonech vidí jen zlo. Napoleon sledoval dění ve Francii a byl si vědom nálad lidu, v němž sílil odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství, proto uvažoval o návratu do Francie. Definitivně se rozhodl až v únoru 1815. Nalodil 1100 vojáků, 80 koní, 4 děla a vyrazil k francouzským břehům.