Philibertův nástupce Jean Bougler dokončil stavbu kostela a nechal zhotovit velmi hodnotné vnitřní zařízení. Po jeho smrti roku 1556 již neměl klášter řádného převora, nýbrž pouze řadu převorů „in commendam“. Během hugenotských válek byl klášter přímo ohrožen. K jeho obraně postavili mniši barikády.
Roku 1664 byl konvent připojen k řádu mauristů, reformní větvi benediktinů. Maurističtí mniši převorství roku 1722 přestavěli. Následkem sekularizace bylo roku 1791 převorství v Solesmes rozpuštěno a poté zcela zpustlo.
Díky osobnosti opata Guérangera Solesmes brzy silně přispělo k obnově katolické církve ve Francii. Ve svém nakladatelství opatství tisklo pojednání především o liturgických otázkách. Opatství bylo původně ultramontánní a zásadně se podílelo na šíření římské liturgie a upozadění diecézních liturgií. Ze Solesmes se rozšířila myšlenka liturgického hnutí do celé Evropy. Zásluhy mnichů rozpoznal papež Pius IX. a solesmeského učence Jeana-Baptiste-Françoise Pitru jmenoval kardinálem. Poté, co byli na konci 19. století mnišilaicistickou státní mocí třikrát vyhnáni, a pokaždé se zakrátko mohli vrátit zpět, nakonec museli Francii opustit kvůli kongregačním zákonům z roku 1901. Usídlili se na ostrově Wight a zpět do Francie se mohli vrátit teprve roku 1922.
Spolu s obnovou liturgie došlo také k restauraci gregoriánského chorálu, kdy nejprve pod vedením Prospera-Louise-Pascala Guérangere a poté díky intenzivní pomoci mnichů Paula Jausionse a Josepha Pothiera z opatství Solesmes, dosáhl svého novodobého rozkvětu. Po smrti opata Guérangera práce pokračovaly především zásluhou mnicha André Mocquereaua a následně ovlivnily celosvětové přijetí tohoto umění. Roku 1928 do opatství vstoupil Eugène Cardine, od roku 1940 první kantor a zakladatel gregoriánské semiologie. Opatství Saint-Pierre de Solesmes od roku 1864 vydalo či ovlivnilo množství významných graduálů.
