PROFILPELAJAR.COM

Klavírní sonáta h moll, S.178, je skladba pro sólový klavír od maďarského skladatele Ferenc Liszt.^[1] Byla publikována roku 1854 s věnováním Robertu Schumannovi a je často považovaná za Lisztovu nejvýznamnější skladbu pro sólový klavír a jednu z nejvýznamnějších klavírních sonát.^[1] Je předmětem zkoumání a častého analyzování kvůli své formě, nerespektuje totiž klasickou sonátovou formu, ale je založena na myšlence tematické transformace.^[1]

Historický podklad

Tato sonáta byla zkomponována mezi lety 1852 a 1853. V této době již Liszt ukončil „virtuózní“ období svého života a věnoval se hlavně komponování, koncertoval pouze příležitostně a vždy jen když chtěl, ne když musel.^[1] Tehdy žil ve Výmaru se svou druhou partnerkou, Carol Sayn-Wittgensteinovou.^[1] Při komponování této skladby byl hodně ovlivněn Schubertovou Wanderer Fantaisií^[2], jednou ze svých oblíbených skladeb, kterou velmi obdivoval. Sonátu věnoval Robertu Schumannovi na oplátku za jemu věnovanou Fantasii C dur (1836).^[3] Ten ji ale nikdy neslyšel, protože tou dobou již dožíval v psychiatrické léčebně v Erdenichu. Vydána byla roku 1854 firmou Breitkopf & Härtel a poprvé byla představena Lisztovým žákem a zetěm Hansem von Bülow 27. ledna 1857 při křtu nového koncertního křídla firmy Bechstein v Berlíně.^[2]

Skladba

Tato sonáta se neřídí sonátovou formu, ale je uspořádána do jedné dlouhé věty.^[1] Podle některých odborníků ovšem pasuje do formy klasické čtyřvěté sonáty. Začíná v h moll, během svého vývoje se ale pohybuje od této tóniny pryč, nejčastěji do paralelní D dur. V této skladbě je viditelná podobnost s některými tématy Lisztovy o pět let později napsané Faustovské symfonie. Její kostrou je několik motivů, které Liszt uspořádal a varioval do složité muzikální konstrukce.^[4] Počet motivů se podle jednotlivých rozborů liší od tří do šesti, obecně uznávaný počet je ale pět.^[5]

První motiv je sestupná cikánská melodie, která se opakuje během celé skladby. Skladba jím začíná.
Druhý motiv, prudký a plný síly, se objevuje ihned po konci úvodního tématu. (takt 9)
Motiv nazývaný Méphistophélique – satanský či ďábelský, ihned sarkasticky odpovídá na předchozí. (takt 13)
Motiv Grandioso by mohla být varianta třetího motivu, nebo samostatný motiv. Zastánci Faustovské symfonie v něm mohou vidět melodii vítězství člověka nad zlými silami. (takt 105)
další motiv, Cantando expresivo, je velmi pravděpodobně zjemněná varianta motivu Méphistophélique, přeměněná v nocturno. Tento motiv je ve většině rozborů považován pouze za variaci. (takt 153)
poslední motiv, Andante sosenuto, koresponduje s motivem Gretchen z Faustovské symfonie. (takt 327)

Motivy
Úvodní takty sonáty
Druhý motiv
Méphistophélique
Grandioso
Cantando espresivo
Andante sosenuto

Tuto myšlenku tematické transformace, na jejímž vývoji se značně podílel, použil například ve svém Klavírním koncertu Es dur a mnohých dalších skladbách.^[1] Díky tomuto inovativnímu pojetí je jí často přisuzován přívlastek vizionářská.^[1] Tichý konec sonáty může být dodatečným nápadem, originální rukopis uchovaný v The Morgan Library & Museum v New Yorku^[6] (také vydaný roku 1973 G. Henleyem jako přesná kopie) obsahuje vyškrtnutou závěrečnou část, která by ukončila dílo hlasitě.^[7]^[8] Sonáta trvá obvykle 25 až 30 minut.

[[:Soubor:|Liszt – Sonáta h moll]]

[[Soubor:|205px|noicon]]

Hraje Kristian Cvetković

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Ohlas

Tato sonáta vyvolává již od své publikace velmi rozporuplné názory. Jsou lidé, kteří se při poslechu této skladby necítí dobře, emoce skladby nazývají falešnými a zavrhují její formu. Po premiéře byla kritizována mnohými konzervativními hudebními kritiky, nezaujala například Claru Schumann, ta si do svého osobního deníku poznamenala:

„Tolik hluku bez důvodu. Navíc žádná zdravá myšlenka, vše je nepřehledné a zamotané. Nemůžeme tu rozpoznat žádný jasný harmonický sled.“

Tato skladba také nezaujala Antona Rubinsteina či Eduarda Hanslicka. Johannes Brahms dokonce usnul, když mu ji Liszt při soukromé návštěvě hrál.^[9]^[10]^[2] Na druhé straně, skladba si získala i příznivce, velkého ocenění se jí dostalo například od Lisztova přítele, Richarda Wagnera.^[2] Ten ve svém dopise Lisztovi z roku 1855 stále chválí toto dílo.

„Můj drahý Franzi! Teď jsi byl přímo tady u mě – ta sonáta je nepopsatelně krásná, veliká, milá, hluboká a ušlechtilá – vznešená, jako ty. Dotkla se mě samotného tak hluboko a najednou je všechna bída Londýna pryč.“

Objektivita tohoto komentáře je však evidentně ovlivněna velikým přátelstvím těchto dvou skladatelů. Otto Gumprecht z německých novin Nationalzeitung ji zase označil za „výzvu k pískání a dupání“.^[2] Trvalo dlouho, než se stala častou v koncertním repertoáru, kvůli své technické komplikovanosti, negativním kritikám a také svému statusu „nové hudby“. Ačkoliv na začátku 20. století byla sonáta ustanovena jako vrchol Lisztova díla a stala se populárně hraným a často analyzovaným dílem. Dnes ji většina hudebníků považuje za Lisztův nejvýznamnější příspěvek klavírní technice i duchu romantismu a často dokonce za jeden z nejvýznamnějších produktů romantického hnutí vůbec.^[1] Navíc ji občas spolu se Schumannovou Fantasií op. 17 označují za „dvě mistrovská díla 19. století“.

Transkripce

Lisztův blízký přítel, Camille Saint-Saëns, přepsal sonátu pro dva klavíry v roce 1914, premiéra se konala ovšem až roku 2004. Soudě dle Saint-Saënsova dopisu z roku 1914 bylo toto zpracování něco, co Liszt ohlásil, ale nikdy neuskutečnil.^[11] Roku 1955 přepsal Leo Weiner tuto sonátu pro orchestr, toto dílo však nikdy nebylo vydáno, existuje pouze jako rukopis. Bylo ale roku 2006 nahráno^[12] a dokonce se objevilo v několika filmech třicátých let. Existuje také transkripce pro varhany (Bernhard Haas).^[13]

Interpretace

Tato sonáta vyžaduje nejen technickou zručnost a umění hrát tak těžkou hudbu tak dlouho, ale i velké muzikální cítění, umění pospojovat jednotlivá témata a udržet tah celé půlhodinové skladby. Přesto patří mezi nejhranější Lisztova díla a nahrálo ji mnoho rozdílných interpretů. Mezi nejvýznamnější patří mezi jinými nahrávky Krystiana Zimermana (1990) a Marthy Argerich pro Deutche Gramophon. Další významní interpreti sonáty jsou Alfred Cortot (1929), Sviatoslav Richter, Emil Gilels či Vladimir Horowitz (1932, 1976), Claudio Arrau (1970, 1971, 1985), Alfred Brendel (1963, 1981, 1991), Maurizio Pollini (1989), Evgeny Kissin (1998), Georges Cziffra nebo Yundi Li (2002).

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Piano Sonata (Liszt) na anglické Wikipedii a Sonate pour piano en si mineur de Liszt na francouzské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ SCHONBERG, Harold C. Životy velkých skladatelů: Od Monteverdiho ke klasikům 20. století. Překlad Ivan Žáček. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-905-X. Kapitola 13.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e WALKER, Alan, et al. Liszt, Franz [online]. Grove Music Online, Oxford Music Online [cit. 2009-10-20]. Dostupné online.
↑ Letter No.171 from Letters of Franz Liszt, Volume 1
↑ Letter No.216 from Letters of Franz Liszt, Volume 1
↑ Saffle, Michael. “Liszt's sonata in B minor: another look at the 'double function' question.” JALS: The journal of the American Liszt Society, 11 (June 1982): (28-29&36-37).
↑ The Online Catalogue of Piermont Morgan Library^{[nedostupný zdroj]}
↑ Alan Walker, Franz Liszt: The Weimar Years, 1848–1861, Ithaca: Cornell University Press, 1989, page 156. This is in the middle of an extensive analysis of the sonata, pp. 149–157.)
↑ G. Henle Verlag. Manuscript Score (S.178) [PDF]. International Music Score Library Project, 2010-06-16 [cit. 2010-09-04]. S. 29 (#25). Dostupné online.
↑ Johannes Brahms: A Biography (Jan Swafford)
↑ Liszt and Brahms <http://goldmanmusic.blogspot.com/2010/01/liszt-and-brahms.html>.
↑ Paris: Édition Durand, 2004. Plate D.& F.15316.
"J'ai envie de faire aussi un arrangement de la Sonate de Liszt pour deux pianos, arrangement annoncé et jamais réalisé par l'auteur."
("I also feel like making an arrangement of Liszt's sonata for two pianos, [an] arrangement that was annonuced and never realized by the author.")
↑ Cologne: Avi-Service, 2008. LC 15080 (booklet)
↑ Audite, label No. Audite20.009

Literatura

SCHONBERG, Harold C. Životy velkých skladatelů: Od Monteverdiho ke klasikům 20. století. Překlad Ivan Žáček. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-905-X. Kapitola 13.
Claude Rostand, Liszt Editions du Seuil coll. "Solfèges", 1960
Alan Walker, Franz Liszt Editions Fayard
Rémy Striker, Franz Liszt, les ténèbres de la gloire. Editions Gallimard
Longyear, R.M. “Liszt's B-minor sonata: Precedents for a structural analysis.” The music review, 34, no. 3-4 (Aug-Nov 1973): 198-209.
Longyear, R.M. “The Text of Liszt’s B Minor Piano Sonata.” The Musical Quarterly, Vol. 60, No. 3 (Jul., 1974), pp. 435–450.
Ott, Bertrand. “An interpretation of Liszt's sonata in B minor.” JALS: The journal of the American Liszt Society, 10 (Dec 1981): 30-38.
Saffle, Michael. “Liszt's sonata in B minor: another look at the 'double function' question.” JALS: The journal of the American Liszt Society, 11 (June 1982): 28-39.
Szasz, Tibor. “Liszt’s Symbols for the Divine and Diabolical: Their Revelation of a Program in the B Minor Sonata.” Journal of the American Liszt Society, 15 (1984): 39-95.
Arnold, Ben. “Recitative in Liszt's solo piano music.” JALS: The journal of the American Liszt Society, 24 (July-Dec 1988): 3-22.
Tanner, Mark. “The power of performance as an alternative analytical discourse: The Liszt sonata in B minor.” 19th-century music, 24, no. 2 (fall 2000): 173-192.
Brown, David. “The B Minor Sonata Revisited: Deciphering Liszt.” The Musical Times, Vol. 144, No. 1882 (Spring, 2003), pp. 6–15.