Kazimír byl v počátku své vlády v dobrý vztazích s knížetem Vladislavem I. Lokýtkem, který byl od roku 1320 polským králem. Tyto vztahy byly přerušen v letech 1321–1324, kdy bylo Těšínské knížectví několikrát napadeno Lokýtkovými spojenci (litevská vojska krále Gediminase). Na rozdíl od svého staršího bratra Vladislava I. se odvrátil od krakovského knížete Vladislava I. Lokýtka, a spojil se s českým králem Janem Lucemburským, kterému 18. února 1327 složil v Opavělenní hold. Tento krok mu již v tom samém roce přinesl profit a výhody, byl mu slíben dědický nárok na Osvětimské knížectví a to v okamžiku, kdy by tato linie Piastovců vymřela. Na základě diplomu z 23. února 1327 Kazimír I. získal záruku dědičného nároku na Těšínské knížectví pro své potomky, a současně plnou vnitřní suverenitu z hlediska vlády v knížectví. Od toho roku byl Těšín silně spojen s Českým královstvím, což mělo velký dopad na dění v budoucích časech (Spor o Těšínsko v roce 1918–1919)[2]. Polský král, Kazimír III. Veliký, uznal tento dokument v roce 1348.
Kazimír I. usiloval o zajištění celistvosti knížectví. Jako svého dědice ustanovil jednoho ze svých pěti synů. Čtyři syny zasvětil kariéře v církvi. Postaral se o rozšíření knížectví, když v roce 1337 získal od bytomských knížatSeveřské knížectví[3]. Cena za toto knížectví byla 720 hřiven, spolu s městy Seveř (polskySiewierz) a Čeladia (polskyCzeladzia). Od břežského knížete si vzal zástavu oblast Namyslova (polskyokręg namysłowski), což mělo být věno pro dceru Annu.
Zemřel roce 1358 (existuje hypotéza, že žil ještě v roce 1360). Byl pohřben v dominikánském klášteře v Těšíně, ze kterého se dochoval kostel sv. Máří Magdalény, kde je také jeho knížecí náhrobek.
