Poprvé dirigoval v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Záhy na sebe upozornil i v zahraničí, když v Mnichově připravil Hábovu operu Matka pro H. Scherchena, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Působil také jako dirigent a houslista v Osvobozeném divadle.[1]
V roce 1931 se oženil s Valerií Vigovou, sestřenicí z matčiny strany.[1][2] Na festivalech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) získal pozitivní kritiku. V rozhlase, kam posléze nastoupil, prozatím tak úspěšný nebyl, zpočátku mu byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden ze záskoků, kdy převzal dirigování obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil pozornost, uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony.
Po německé okupaci byl z rozhlasu propuštěn a i s rodinou přestěhován zpět do rodných Tučap, o rok později byli z rodného domu vyhnáni do nedaleké Dírné. Zprvu jezdil na kole na zámek Rohanů v Choustníku vyučovat housle, následně pracoval jako lesní dělník.[1] Následně byl gestapem uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. Dne 12. listopadu 1942 byl i s manželkou i rodiči deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde se podílel na hudebních aktivitách, založil zde improvizovaný smyčcový orchestr. Jeho manželka zde v roce 1943 porodila syna Jana. O rok později byla celá rodina včetně rodičů zařazena do transportů do Osvětimi, kde byli všichni kromě Karla zplynováni.[1][3] V lednu 1945 musel před příchodem Rudé armády do Osvětimi nastoupit na pochod smrti do pracovního tábora Friedland[2][1] v Dolním Slezsku (po válce Mieroszów), který byl pobočným táborem koncentračního tábora Gross-Rosen.[4][pozn. 1]
14. února 1945 tábor osvobodila Rudá armáda. Spolu s přítelem z tábora se vydali pěšky do Terezína, kde pátrali po svých příbuzných. Karel nalezl pouze strýce z matčiny strany a jeho syna. V Terezíně také potkal Hanu roz. Glücklichovou († 1983), kterou později pojal za ženu a která také o manžela a rodiče přišla v koncentračních táborech.[1]
Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k další práci a popularitě. Jeho nahrávky se dočkaly ocenění mezinárodními gramofonovými cenami.
Emigrace
V roce 1968 se rozhodl emigrovat. V následujícím roce sice ještě řídil dva koncerty na festivalu Pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), poté se však už do své vlasti nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v kanadskémTorontu a jako dirigent zajížděl i k jiným americkým orchestrům, přitom ve světě stále propagoval českou klasickou i moderní hudbu. V dalších letech se na jeho zdraví projevily útrapy z války. Dne 3. července 1973 v Torontu zemřel. Po letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na Vyšehradském hřbitově v Praze.[7] V roce, kdy si hudební svět připomínal Ančerlovo 90. výročí narození a 25. výročí úmrtí, byla dne 6. září 1998 v Tučapech na budově obecního úřadu odhalena pamětní deska. Dne 23. června 2018 byla před jeho rodným domem odhalena jeho busta. Slavnosti se účastnily význačné osobnosti včetně kanadské velvyslankyně.
Po válce, během níž přišel o rodinu, se podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny. Prvním byl Jiří (* 1946),[1] jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů. Druhý syn Ivan (* 1948) se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksenovou. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Česka, s novou družkou dvě dcery, zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (* 1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla také hudební talent, ale po událostech v 50. letech a po sebevraždě své dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní. Poté se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti.
↑ abcdefg Rodina Ančerlových a Karel Ančerl. pocta-obetem.cz [online]. [cit. 2020-12-26]. Dostupné online.
↑ abKUKAČKA, Rudolf. Úctyhodný život světového dirigenta Karla Ančerla. kukacka.bigbloger.lidovky.cz [online]. [cit. 2020-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-09-07.
↑ Tučapy. www.vets.cz [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-12-27]. Dostupné online.
↑ V poslední chvíli. Místa Paměti národa [online]. [cit. 2020-12-27]. Dostupné online.
↑KARPAŠ, Roman. Stalo se na severu Čech 1900/2000. 1. vyd. Liberec: Nakladatelství 555, 2001. 207 s. ISBN80-86424-17-0. S. 81.
↑ Česká filharmonie v dokumentech a vzpomínkách. www.frantisekslama.com [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-17.
↑ hrob Karla Ančerla na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-22.
Literatura
Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN978-80-7360-796-8. S. 14.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 26.
VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, s. 34, ISBN80-85625-19-9