Kampaň ťing-nan (čínsky v českém přepisu ťing-nan č’-i, znaky 靖難之役; česky kampaň za odstranění nepořádků) nebo též povstání za odstranění nepořádků (čínsky v českém přepisu ťing-nan č’-pien, znaky 靖難之變) je propagandistický název vítězné strany pro čínskou občanskou válku probíhající v letech 1399–1402 v říši Ming. Válka probíhala mezi mingskou vládou v čele s druhým mingským císařem Ťien-wenem a císařovým strýcem Ču Tim. Konflikt vyprovokovalo odstraňování knížat – císařových strýců – a omezování Ču Tiho moci ústřední vládou po nástupu Ťien-wena na trůn roku 1398. Ču Ti se pod heslem nápravy nepořádků a obnovy práv knížat roku 1399 vzbouřil. Po tříleté občanské válce v červnu 1402 dobyl hlavní město – Nanking, přičemž císař i s rodinou pravděpodobně uhořel při požáru paláce. Tím válka skončila.

Vzápětí se Ču Ti stal třetím císařem říše Ming, císařem éry Jung-le, „Věčné radosti“. Po nástupu se snažil zahladit památku Ťien-wena, odstranil jeho stoupence z úřadů a zrušil všechny jeho reformy. Třebaže svou vzpouru zahájil ve jménu obrany práv knížat, sám vůči nim zaujal stejný postoj jako odsuzovaný Ťien-wen a postupně je takřka úplně zbavil politického vlivu.

Po smrti Chung-wua, prvního císaře dynastie Ming, roku 1398 nastoupil na trůn jeho vnuk Ču Jün-wen jako císař éry Ťien-wen, jejímž jménem je označován. Ču Jün-wen, tehdy patnáctiletý, se stal následníkem trůnu roku 1392 po smrti svého otce Ču Piaa, prvorozeného syna Chung-wua.^[1]

Nový císař zdědil umírněný charakter svého otce. Styl a cíle vlády vyjádřil výběrem názvu své éry vlády – „Ustanovení civilních ctností“ (Ťien-wen). Namísto zasloužilých generálů či knížat z císařského rodu, se opíral o konfuciánské učence. Jeho nejbližšími rádci byli Chuang C’-čcheng, Čchi Tchaj a Fang Siao-žu,^[2] idealističtí učenci odhodlaní k reformám, ale vesměs teoretici bez větších zkušeností s praktickým řízením země.^[3]

Ťien-wen se stal císařem říše Ming v jednadvaceti letech, mnohem mladší než jeho strýci, Chung-wuovi synové.^[1] Ti obdrželi od svého otce tituly knížat (wang) a značné příjmy a privilegia. Sídlili v provinciích, kde měli k dispozici osobní gardu velikostí od tří do patnácti tisíc mužů^[4] a někteří z nich veleli mingským armádám, především na severní hranici.

Nová vláda se moc císařových strýců snažila minimalizovat. Politiku „omezování knížat“ (siao fan) obhajovali Čchi Tchaj a především Chuang C’-čcheng, poukazy na zkušenosti minulých dynastií (povstání sedmi knížat za dynastie Chan).^[5] Vláda knížatům zakázala účastnit se veřejného života.^[4] Za reálná i smyšlená provinění^[6] byli v letech 1398–1399 odstraněni – posláni do vyhnanství, drženi v domácím vězení či spáchali sebevraždu – Ču Su, Ču Kuej, Ču Po, Ču Fu a Ču Pien.^[7]

Nejnebezpečnějším knížetem byl Ču Ti,^[8] tehdy nejstarší a nejvlivnější z Chung-wuových synů. Sídlil v Pekingu, v taženích proti Mongolům se projevil jako schopný vojevůdce a energický administrátor.^[5] Od roku 1392, kdy nebyl jmenován následníkem, se považoval za nezaslouženě opominutého.^[6]

Ču Ti byl jasný další cíl, ale vláda se vůči němu chovala opatrně, což mu dalo možnost připravit se a shromažďovat síly.^[6] Zatím žádal o milost pro svého blízkého přítele Ču Sua a prosil o obnovu narušených vzájemných vztahů.^[7] Otevřeně nepřátelských akcí se zdržoval, jeho tři synové totiž od pohřbu Chung-wua dleli u nankingského dvora, fakticky v postavení rukojmích.^[6] Císař uvažoval o vyhovění jeho prosbám^[7] a byl v tom podpořen Čchi Tchajem, ale Chuang C’-čcheng požadoval rázný postup. Císař váhal s odpovědí na Ču Tiho žádosti a současně pokračoval v systematickém oklešťování strýcovy moci. Jeho osobní gardu (15 tisíc mužů) odvolal do Kchaj-pchingu, severně od Velké čínské zdi. Generálové sloužící na severovýchodě Číny blízcí Ču Timu byli postupně nahrazováni spolehlivými stoupenci císaře.^{[9][pozn. 1]}

Ču Ti žádal o návrat synů, Čchi Tchaj radil ponechat si je jako rukojmí, ale Chuang C’-čcheng přesvědčil císaře, že jejich propuštění uklidní situaci.^[9] V červnu 1399 jim císař povolil návrat do Pekingu^[6] – což byla hrubá chyba.^[10]

Válka na sebe nenechala dlouho čekat. Bezprostřední záminkou se stalo zatčení dvou Ču Tiho nižších úředníků za „rozvratnou činnost“ 6. srpna 1399.^[11] Ču Ti, podpořený pekingskými provinčními hodnostáři,^{[pozn. 2]} reagoval převzetím kontroly nad Pekingem a obsazením okresů a prefektur v jeho okolí. Už 9. srpna vyslal své oddíly do Ťi-čou, obsadil průsmyk Ťü-jung severozápadně od Pekingu a zmařil pokus generála Sung Čunga z Kchaj-pchingu o znovudobytí průsmyku, když ho porazil a zabil u Chuaj-laj. Generálovi vojáci přešli na stranu Ču Tiho, pod kterým dříve sloužili.^[12]

Své akce Ču Ti zdůvodnil nezbytností potrestat zrádné dvorské úředníky. Nazval je „kampaň za odstranění nepořádků“ (kampaň ťing-nan). Ospravedlňoval je v dopisech zaslaných dvoru (v srpnu a prosinci 1399) a veřejném prohlášení.^[10] V nich tvrdil, že zahájil akce nutné k ukončení vnitropolitických nepořádků a zmatků, na obranu Chung-wuových statutů a zákonů určujících povinnosti knížat, a že k činnosti ho nutí úcta k zemřelému otci. Obvinil císaře a jeho okolí, že mu tajili informace o otcově nemoci a nepovolili mu zúčastnit se pohřbu.^[10][13] Též obvinil císaře a jeho ministry z perzekuce knížat, falešně nařčených z přípravy povstání. Své akce prohlásil za přiměřenou sebeobranou, zaměřenou ne proti císaři, ale proti jeho zrádným a zločinným ministrům. Tvrdil, že nemá zájem o trůn, ale jako nejstarší žijící syn zemřelého císaře a císařovny Ma^{[pozn. 3]} je povinen obnovit právo a zákonnost rozvrácené novou vládou.^[10][13]

Počátkem války měl Ču Ti k dispozici 100 tisíc mužů a ovládal pouze bezprostřední okolí Pekingu. Naproti tomu nankingská vláda disponovala třikrát větším množství vojáků a mnohonásobně většími zdroji. Nicméně převaha vlády nebyla tak jednoznačná, Ču Ti byl rozhodný a výjimečně schopný velitel, jeho jednotky patřily k elitě mingských armád a patřil k nim i velký kontingent mongolského jezdectva. Císařskou stranu oslabovala nerozhodnost a špatná koordinace velitelů, rozpory mezi stoupenci boje a straníky smířlivého postupu i vojenská nezkušenost císaře a jeho nejbližších ministrů.^[15]

Válka formálně začala v srpnu 1399 když císař jmenoval zkušeného veterána markýze Keng Ping-wena (cca 1339–1404) velitelem vojsk určených k potlačení povstání. Keng Ping-wen ve snaze zničit rebely u Pekingu přitáhl 11. září 1399 se 130 tisíci vojáky do Čen-tingu, města jihozápadně od Pekingu,^[15] ale o dva týdny utrpěl severně od města porážku s velkými ztrátami. Ču Ti ho poté v Čen-tingu tři dny obléhal, ale dobře opevněné město nezdolal a stáhl se.^[12] Dvůr na Kengův neúspěch reagoval jeho nahrazením generálem Li Ťing-lungem,^{[pozn. 4]} ale nový velitel nezlepšil řízení vojsk.^[15] Místo zahájení útočných akcí vyčkával a shromažďoval vojska ve snaze později rozdrtit nepřítele početní převahou.^[16]

V polovině října Ču Ti odjel z Pekingu získávat nové vojáky, město zanechal pod kontrolou svého nejstaršího syna Ču Kao-čch’a. Li Ťing-lung využil příležitost^[15] a s novou armádou vyrazil proti Pekingu a 12. listopadu město oblehl.^[17] Ču Ti zatím zabezpečil svou moc na severovýchodě, když si podrobil Ču Čchüana, knížete z Ning, sídlícího v Ta-ningu severně od Čínské zdi, a naverboval tři pluky mongolské jízdy. Disponoval nyní 80 tisíci vojáky, rychle se vrátil k Pekingu a 2. prosince překvapil obléhatele útokem na jejich tábor, zatímco Ču Kao-čch’ vyrazil do útoku z města.^[18] Zaskočená vládní armáda, jejíž vojáci přišlí z jihu trpěli zimou,^[17] ustoupila k Čen-tingu^[18] a nakonec až k Te-čou v Šan-tungu. V prosinci 1399 Ču Ti vydal další prohlášení obviňující císařovy spolupracovníky Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga ze zločinů, císař je poté odvolal z funkcí, ale nadále se s nimi radil.^[17]

V lednu 1400 Ču Ti zahájil ofenzívu v Šan-si, kde postupoval na Ta-tchung v jejím severním cípu. Li Ťing-lung otálel s reakcí až do března, kdy Ču Tiho už v Ta-tchungu nezastihl a vrátil se zpět do Te-čou, přičemž zahynulo mnoho vojáků z jihu vyčerpaných pochodem a chladem.^[18]

V květnu se obě armády, dohromady s 600 tisíci vojáky, srazily v bitvě u Pao-tingu v centrálním Pej-pchingu. Li Ťing-lung se pokusil obchvátit nepřítele, ale deště a záplavy zmařily manévr. V bitvě vládní vojsko utrpělo těžké ztráty a v nepořádku se stáhlo do Te-čou (30. května) a pak ještě dále na jih do Ťi-nanu. Ču Tiho pak ohrozil nájezd vládního jezdectva pod generálem Pching Anem, ale zachránil ho příchod posil vedených jeho synem Ču Kao-süem.^[17]

Začátkem června Ču Ti přešel do útoku – pochodoval na Te-čou, Li Ťing-lungovy vyčerpané vojáky před městem rozdrtil a obsadil ho, načež postoupil k Ťi-nanu^[19] a od 8. června začal jeho obléhání.^[17] Město však s podporou guvernéra Šan-tungu Tchie Süana^[20] bránili Pching An a Šeng Jung, dva schopní vládní generálové, kteří zorganizovali několik úspěšných výpadů proti zálohám nepřítele. Po příchodu zpráv o pomocné armádě vypravené z Nankingu Ču Ti 4. září přerušil obležení a stáhl se do Pekingu,^[17] přičemž vládní oddíly obsadily Te-čou i ostatní území ztracená roku 1400.^[21]

Nespokojený císař poté odvolal Li Ťing-lunga a jmenoval Šeng Junga, povýšeného na markýze, novým „velitelem vojsk potlačujících povstání“, zatímco Tchie Süan se stal ministrem války.^[20] Od podzimu 1400 Ču Ti, ovlivněn informacemi eunuchů a dalších příznivců zůstávajících u dvora v Nankingu, vsadil na opotřebovávací válku. Vysílal své jednotky do nájezdů^[17] narušujících komunikace a ničících zásoby nepřítele v jižním Pej-pchingu a západním Šan-tungu.^[22]

Ve dnech 9. a 10. ledna vládní armáda porazila vzbouřence útočící na Tung-čchang (na Velkém kanálu v prefektuře Liao-čcheng), Šeng Jungova armáda zde s použitím střelných a raketových zbraní zahubila desítky tisíc Ču Tiho vojáků. Při ústupu do Pekingu Ču Ti jen těsně unikl zajetí Pching Anovým jezdectvem. Povzbuzen vítězstvím císař opět jmenoval Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga do úřadů (31. ledna).^[22]

Ve snaze o dosažení kontroly na jihem provincie Pej-pching Ču Ti koncem února obnovil ofenzívu s novou armádou. V bitvě 5. a 6. dubna rozdrtil Šeng Junga u Ťia-chuo ( u Te-čou severně od řeky Chu-tchuo).^[22] Povstalcům významně pomohla bouře přišlá od severovýchodu, která oslepila vládní vojska. Podle lidového podání ji přivolali svými kouzly taoističtí mniši radící Ču Timu.^[20] Nebyl však schopen dobýt Te-čou, kam vládní armáda ustoupila. Koncem dubna (27.) rozdrtil Pching Anovu jízdu u Kao-čchengu a donutil ji ke stažení do Čen-tingu, i tentokrát město odolalo pokusu o dobytí.^[21] Císař reagoval opětným odvoláním Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga (17. dubna), na místo druhého dosadil Žu Čchanga, který se s Li Ťing-lungem stal hlavou mírové strany u dvora. Žu a Li nabídli Ču Timu mírová jednání, ale byli odmítnuti.^[22] Odvolaní ministři Čchi a Chuang však nadále měli císařovu důvěru a řídili vojenskou organizaci v povodí Jang-c’-ťiang.^[23]

V létě povstalci pokračovali v nájezdech na zásobovací linie vládních vojsk v jižním Pej-pchingu a jižním Šan-tungu. V červenci 1401 Šeng Jung neuspěl při pokusu přetnout zásobovací linie rebelů podél Velkého kanálu, což postavilo vládní vojska v severním Šan-tungu do vážné situace. V srpnu podnikl Pching An z Čen-tingu útok na Peking, kterým zatlačil rebely zpět na sever. V říjnu však byla vládní vojska povstalci vržena na jih.^[22]

Od 15. ledna 1402 zahájil Ču Ti novou ofenzívu.^[24] Podle rad sympatizujících eunuchů z Nankigu nepostupoval, jako v předchozích letech, přes opevněná města podél Velkého kanálu, ale západněji, kde byly vládní síly výrazně slabší. Postupem přes Pao-ting a Če-ting obešel Te-čou, pak překročil Žlutou řeku a během měsíce obsadil několik důležitých pevností v severozápadním Šan-tungu, čímž rozvrátil linie vládních vojsk.^[25]

Vláda poslala Sü Chuej-cua,^{[pozn. 5]} nejstaršího syna Sü Taa, aby zkonsolidoval obranu s novými silami,^[21] ale ani on nebyl schopen zastavit postup rebelů. Ti postupovali na jih, 3. března dobyli Sü-čou na severu Č’-li. Na to vláda stáhla svá vojska z provincie Pej-pching a města Te-čou k obraně Č’-li.^[25]

V dubnu 1402 povstalecké vojsko přitáhlo k Su-čou (v severním An-chueji, resp. tehdy v Č’-li) a porazilo Pching Anovo jezdectvo, které se pokusilo rebely zastavit, 23. května však utrpělo porážku z rukou Sü Chuej-cua na hoře Čchi-men.^[25] Císař však šanci na obrat v boji zmařil náhlým odvoláním Sü Chuej-cua, které znejistilo jeho armádu.^[21] Už o pět dní později Ču Ti využil odvolání Süa a v Ling-pi překvapil a zajal Pching Ana s dalšími generály. Povstalci 7. června překonali obranu Šeng Junga na řece Chuaj, obešli silně opevněná města Feng-jang (na Chuaj-che) a Chuaj-an (na Velkém kanálu) a 17. června dobyli Jang-čou. Až 1. července postup rebelů zastavilo Šeng Jungovo loďstvo u Pchu-c’-kchou na Jang-c’-ťiang. O dva dny později velitel loďstva Čchien Süan (1365–1433) přešel k povstalcům. Ti pak překročili řeku a měli otevřenou cestu k Nankingu.^[25]

Císař Ťien-wen už dříve povolal armády ze severu a shromažďoval nové rekruty k obraně metropole.^[25] V Nankingu a bezprostředním okolí měl k dispozici 200 tisíc vojáků. Ču Ti proto k silně opevněnému městu nespěchal, postupoval pomalu a zvažoval své možnosti.^[24] Císařovo okolí však bylo rozděleno – opět povolaní Čchi Tchaj a Chuang C’-čcheng prosazovali obranu metropole za každou cenu; Li Ťing-lung a Žu Čchang chtěli jednat. 9. července panovník vyslal Liho a Ču Chueje, 17. syna Chung-wua, do tábora nepřítele s mírovou nabídkou. Vyjednavači se vrátili se zprávou, že Ču Ti jednání odmítl,^[25] ale zřejmě využili příležitost dojednat konec války bez vědomí císaře.^[27]

O pět dní později, 13. července Li Ťing-lung ve spojení s Ču Chuejem, který velel obraně nankingské brány Ťin-čchuan, otevřeli povstalcům brány Nankingu, kteří tak vstoupili do města bez boje.^[27][28] V následujících srážkách shořel císařský palác. Po zdolání požáru byla tři z nalezených ohořelých těl prohlášena za těla císaře, císařovny a jejich nejstaršího syna.^[27]

Ču Ti 17. července nastoupil na císařský trůn jako nástupce císaře Chung-wu. Od nového roku 1403 vyhlásil éru vlády Jung-le, „Věčného štěstí“. Svrženému synovci upřel legitimitu, zrušil jeho reformy a snažil se je úplně vymazat z historie. Mimo jiné zpětně zrušil jeho éru Ťien-wen a prodloužil do konce roku 1402 éru Chung-wu.^[27] Vládní archívy, s výjimkou finančních a vojenských spisů, byly spáleny.^[29]

Bezprostředně po nástupu Jung-leho na trůn proběhla rozsáhlá čistka státní správy.^[30] Čistka byla do určité míry byla nevyhnutelná – konfuciánská morálka nedovolovala Ťien-wenovým nejvěrnějším stoupencům uznat uzurpátora a jejich klientům a členům domácnosti přikazovala následovat svého pána. Ilustrativní je případ Fang Siao-žua. Ču Ti ho původně nechtěl zabít, dokonce slíbil svému rádci Tao Jenovi, že mu neublíží. Po dobytí Nankingu si ho nechal předvést a nabídl mu setrvání ve státní službě. Fang mu však vyčetl vzpouru a požadoval nastolení Ťien-wenova syna. Údajně poté Ču Ti přikázal Fangovi sepsat provolání k národu oznamující nástup nového císaře, což Fang odmítl, s tím ,že raději zemře, než aby sloužil uzurpátorovi. Posmrtně se stal příkladem služebníka věrného pánovi za každých okolností.^[31] Také Liou Ťing (1340–1402, syn Liou Ťiho), brilantní učenec a úředník, odmítl sloužit novému režimu. Císaři vmetl mu do očí, že se ani po stu generací nezbaví přízviska „uzurpátor“. Zemřel ve vězení.^[32] I Chuang C’-čcheng při audienci před císařem odsoudil rebelii. Na otázku, zda je zločin, ze kterého by mohl být obviněn, odpověděl:

Jmenovaní, Čchi Tchaj a další Ťien-wenovi stoupenci byli popraveni s širokým okruhem rodinných příslušníků, učitelů, žáků a stoupenců, řada lidí byla uvězněna či vypovězena na hranice. Čistka postihla desetitisíce osob.^[30]

Jung-le své povstání zdůvodňoval obhajobou práv knížat, po nástupu na trůn obnovil tituly zrušené Ťien-wenem (knížata z Čou, Čchi a Min), ale už bez bývalé moci.^[33] Ve druhé polovině své vlády zaujal vůči knížatům stejný postoj jako jím odsouzený Ťien-wen. Téměř všem odebral osobní gardy, řadu bratrů obvinil z kriminálních činů a potrestal.^[34] Do konce Jung-leho vlády knížata ztratila politický význam.^[33]

• CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. Kapitola The Chien-wen reign, s. 184–204. (anglicky)
• TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. (anglicky)