Ján Riško (6. února 1930 Lúky – 3. září 2001 Bratislava)[1] byl slovenský a československý novinář, ředitel Československého rozhlasu, politik Komunistické strany Slovenska, poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace.
Biografie
V letech 1948–1953 vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze (v roce 1975 ještě složil rigorózní zkoušky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1953–1956 působil jako redaktor listu Mladá fronta, v letech 1956–1959 Smena a v období let 1960–1967 Pravda. Potom v letech 1967–1970 zastával post zahraničního zpravodaje ČTK v Moskvě. Jeho následující postup do vrcholných postů československých sdělovacích prostředků přímo souvisel s nástupem normalizačních politiků po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V roce 1970 byl pracovníkem sekretariátu prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. Zároveň se v lednu 1970 stal ústředním ředitelem Čs. rozhlasu (funkci zastával až do roku 1989). V letech 1973–1983 byl předsedou programové komise Mezinárodní organizace pro rozhlas a televizi (OIRT). Od roku 1983 působil jako předseda Ústředního výboru Čs. svazu novinářů. V roce 1973 získal Československou novinářskou cenu a roku 1980 Řád práce.[2][3][4][5]
V květnu 1969 patřil mezi signatáře prohlášení Slovo do vlastních řad, v němž se apelovalo na větší loajalitu novinářské obce vůči KSČ a novému kurzu normalizace. Po dvacet následujících let pak byl jedním z nejvlivnějších lidí v československých médiích. Z postu ředitele Československého rozhlasu odešel v červenci 1989, kdy ho vystřídal Karel Kvapil.[5]
XVI. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Za člena ÚV KSČ ho zvolil XVII. sjezd KSČ.[2][6]
Ve volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 142 – Malacky, Západoslovenský kraj). Mandát obhájil ve volbách roku 1976 (obvod Stupava) a volbách roku 1981 (obvod Stupava). Ve volbách roku 1986 přešel do Sněmovny národů (obvod Zlaté Moravce). Ve FS setrval do ledna 1990, kdy rezignoval v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[7][8][9][10][11]
Odkazy
Reference
Externí odkazy
