Josefa Šimrová se narodila v rodině rakovnického tkalcovského mistra Emanuela Šimra a jeho manželky Barbory, rozené Kurfirstové jako jedno z jejich šesti dětí.[1] Roku 1810 jí matka zemřela, otec se znovu oženil a roku 1811 se rodina přestěhovala do Prahy.[3]
V Praze se 1. listopadu 1825 provdala za výrobce přikrývek (Deckenmacher) Josefa Korandu (1790–1829),[4] se kterým měla syna a dceru. Roku 1828 se Korandovi přestěhovali do domu 10/557 v Celetné ulici, kde měli výrobnu pokrývek.[5] Když Josefa Korandová ovdověla, provdala se podruhé 12. dubna 1830 za svého zaměstnance Šimona Heichenwaldera (1805-1874),[6][7][pozn. 1] se kterým měla v období 1830–1844 dvanáct dětí. Ze čtrnácti dětí ze dvou manželství osm zemřelo předčasně.
Šimon Heichenwalder manželku Josefu v roce 1846 opustil, přestěhoval se svého rodiště, do Pešti, kde později zemřel.[8]
Zemřela v 85 letech v Třebenicích (okres Litoměřice) č. 124 na rakovinu žaludku.[2]
Josef Mánes byl autorem portrétu Josefiny Lustigové (1830–1920, dcera Josefy Heichenwalderové) a jejího manžela.[9]
Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček se vrátil z vyhnanství v Brixenu 27. dubna 1855, 12 dnů po smrti své manželky Julie, která zemřela v bytě svého bratra Františka Jaroše v Jezdecké (Havlíčkově) ulici 1029 (v domě, který patřil Josefě Heichenwalderové). Po pobytu v Německém Brodu a po léčení ve Šternberku byl v červenci 1856 v bezvědomí dopraven do Prahy, též do bytu Havlíčkova švagra Františka Jaroše. V tomto bytě 29. července zemřel. Podle vyprávění Olgy Scholtenové zemřel Havlíček v přítomnosti její babičky Josefy Heichenwalderové a a měla jí patřit jeho poslední slova, když ji v blouznění považoval za svou manželku Julii.[9]
Kavárna U nádraží
Kavárnu U nádraží (též Heichenwalderova kavárna) otevřeli manželé Heichenwalderovi 27. ledna 1845 proti nově vzniklému nádraží Státní dráhy v Jezdecké (nyní Havlíčkově) ulici č. p. 1029 (dnešní adresa Havlíčkova 1029/3) v domě, který zakoupili v roce 1837.[pozn. 2] Otevření uvítal Karel Havlíček Borovský ve svých Pražských nowinách i německý list Bohemia.[11]
Ve své době se jednalo o jednu z prvních a nejluxusnějších kaváren v Praze. Její výzdobu zajistili architekti Alexander Hellmich a Josef Czermak. Dekorační ocelové sloupy v 1. patře byly vyzdobeny orientálními (maurskými) motivy.[12][pozn. 3] Vzduch byl osvěžován fontánami, byly zde tři kulečníkové stoly a herna.
Poté, co ji manžel opustil, vedla Josefa Heichenwalderová kavárnu i přes to, že povolovací dekret byl veden na manžela.[8] Ještě za života této původní provozovatelky zde působili jiní nájemci (např. v roce 1875 kavárnu převzal Antonín Demin po Jiřím Breithutovi[13]). Od roku 1912 do roku 1948 byl dům využíván jako hotel Royal, následně přeměněn na ubytovnu.[14]
Kavárna U nádraží před otevřením
Kavárna u nádraží
Hotel Royal (asi 1906), dřívější Kavárna u nádraží
Nádraží – drážeň
J. V. Šmejkal v knize Kavárna u nádraží traduje, že starší český výraz pro nádraží drážeň byl nahrazen slovem nádraží na popud Josefy Heichenwalderové. Název kavárny U nádraží pak měl přispět k tomu, že starší drážeň byla opuštěna.
O tom, že slovo nádraží se postupně stalo v průběhu 40. let 19. století běžnější než drážeň svědčí, že epigram rodinného přítele Josefy Haichenwalderové, Karla Havlíčka Borovského, byl zveřejněn roku 1849 v této podobě:
Při tom v roce 1845 byl tentýž epigram vydán ještě s podtitulem „Nápis na pražskou drážeň 1845.“[15][pozn. 4]
Posmrtné připomínky
Životu Josefy Haichenwalderové do roku 1848 věnoval první díl své nedokončené trilogie Kavárna u nádraží spisovatel Jaromír Václav Šmejkal. Druhý díl Mánesova Josefina „vypráví“ dcera Josefina Lustigova, rozené Haichenwalderové o období 1848–1855 a její matka je zde zmiňována spíše okrajově. Autor zemřel dříve, než mohl napsat třetí díl, který měl být věnován dceři Karla Havlíčka Borovského Zdeňce. Knihy kombinují fikci s fakty, mnohdy si autor domýšlí; základní životopisná data postav jsou ale doložena rozsáhlými genealogickými údaji.[18] Druhý díl
Život Josefy Haichenwalderové studuje a propaguje vlastivědný publicista Roman Hartl z Rakovníka.[19]
Odkazy
Poznámky
↑Životopisná data bez matričního zdroje uvedená v tomto článku pocházejí z genealogických příloh románů Kavárna u nádraží a Mánesova Josefina.
↑V roce 1870 již Erbenův Autentický ukazatel uvádí jiná jména majitelů, název kavárny U nádraží existuje.[10]
↑Tyto sloupy se zachovaly, prostor však není veřejně přístupný, je pouze zjevný v 1. patře při pohledu z Havlíčkovy ulice (stav 2023).
↑Oba výrazy byly nepochybně ve 40. letech 19. století používány současně. Např. v roce (1846) Karel Vladislav Zap užíval opakovaně slovo nádraží, aniž by považoval za nutné jeho význam vysvětlovat. [16] Naopak drážeň se objevovala ještě v roce 1849 v Havlíčkových Národních novinách.[17]
Reference
↑ abMatrika narozených, Rakovník 1804-1820, snímek 34. [s.l.]: SOA Praha Dostupné online.
↑ŠMEJKAL, Jaromír Václav. Kavárna u nádraží. Praha: J. Otto, 1941.
↑Matrika oddaných, sv. František, snímek 122. [s.l.]: Archiv hl. m. Prahy Dostupné online.
↑JELÍNKOVÁ, T. Pod ptačími perutěmi. Naše rodina. 1985-09-11, s. 14. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN0323-2743.
↑Matrika oddaných Týn, 1820-1847, snímek 70. [s.l.]: Archiv hl. m. Prahy Dostupné online.
↑Soupis pražských obyvatel: Šimon Heichenwalder. [s.l.]: Archiv hl. m. Prahy Dostupné online.
↑ abŠMEJKAL, Jaromír Václav. Mánesova Josefina. Praha: J. Otto, 1947. Dostupné online. Kapitola XI, s. 142–143. Dostupné online po registraci.
↑ abcŠMEJKAL, J. V. Karel a Julie. Polední list. 1936-02-02, s. 8. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN1804-8838.
↑ERBEN, Karel Jaromír. Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města. Praha: Fuchs, 1870. Dostupné online. Kapitola Jezdecká ul. 1029, s. 85.
↑FRIČ, Josef Václav. Paměti 2. Praha: SNKLHU, 1960. Dostupné online. Kapitola Poznámka 517, s. 661. Dostupné online po registraci.
↑ Kavárna U nádraží (inzerát). Posel z Prahy. 1873-02-23, s. 5. Dostupné online. ISSN802-6621. (dostupné online po registraci)
↑ Co viděl hotel Royal. Český deník. 1993-02-22, s. 11. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN1210-0854.
↑ abQUIS, Ladislav. Básnické spisy Karla Havlíčka. Praha: F. Šimáček, 1894. Dostupné online. S. 133.
↑ZAP, Karel Vladislav. vyhledávání "nádraží". Pautník. Roč. 1846. Dostupné online.
↑HAVLÍČEK, Karel. Z Prahy. Národní nowiny. 1849-06-01, s. 505. Dostupné online.
↑ŠMEJKAL, Jaromír Václav. Kavárna u nádraží. Praha: J. Otto, 1941.
↑HARTL, Roman. Sen o velké kavárně – příběh Josefy Heichenwalderové [online]. Roman Hartl / vlastivědný publicista, 2016-09-20 [cit. 2023-12-02]. Dostupné online.