PROFILPELAJAR.COM

Josef Leixner
Protojerej; Josef Leixner
Církev	Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Diecéze	olomoucko-brněnská
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	římskokatolický duchovní (1917–1920); duchovní CČS(H) (1920–1924); duchovní správce Pravoslavné církevní obce ve Štěpánově u Olomouce (1924–1930); duchovní správce Pravoslavné církevní obce v Třebíči (1931–1942; 1945–1946); duchovní při pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze (1946–1970);
Osobní údaje
Datum narození	28. února 1893
Místo narození	Brtnice
Datum úmrtí	26. prosince 1970 (ve věku 77 let)
Místo úmrtí	Praha
Povolání	redaktor, katolický kněz, farář, pop a vojenský kaplan
Řády a ocenění	Řád sv. Cyrila a Metoděje III. třídy (1968); Čestné občanství městyse Opatov (in memoriam 2015);
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prot. Josef Leixner (28. února 1893, Brtnice – 26. prosince 1970, Praha) byl český pravoslavný duchovní perzekvovaný nacistickým režimem, šéfredaktor častopisu Hlas pravoslaví,^[1] jeden z blízkých spolupracovníků biskupa Gorazda (Pavlíka).^[1]^[2] Po druhé světové válce se podílel na obnově pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Život

Josef Leixner se narodil v katolické rodině v Brtnici u Jihlavy.^[3] Absolvoval gymnázium v Třebíči a následně v letech 1913–1917 studoval katolickou teologii v biskupském alumnátu v Brně. Dne 5. července 1917 byl v Brně vysvěcen biskupem Norbertem Kleinem na římskokatolického kněze.^[3] Nastoupil pak jako kaplan do farnosti Žerotice na Znojemsku.^[4] V letech 1919–1920 působil jako vojenský duchovní v Československé armádě. V civilní duchovní správě působil v Opatově u Třebíče. Byl znám svým vlasteneckým smýšlením a přihlásil se k reformnímu programu Jednoty katolického duchovenstva. V roce 1921 přestoupil do nově vzniklé Československé církve a v říjnu téhož roku se oženil.^[3] Do manželství se narodily tři dcery.^[1] Působil jako pomocný duchovní Československé církve v Olomouci.^[5] Zároveň redigoval periodikum Za pravdou, které vydávala Československá církev. V roce 1924 následoval biskupa Gorazda a přestoupil do církve pravoslavné,^[3] se kterou spojil další svůj život již definitivně. Redaktorem časopisu Za pravdou zůstal i po své konverzi k pravoslaví, a byl jím až do zániku tohoto periodika v roce 1929. Časopisu zůstala pravoslavná orientace, a v roce 1930 se transformoval do Věstníku pražské pravoslavné eparchie,^[6] jehož redakci převzal kněz František Prokop Šimek.

Josef Leixner horlivě působil v pravoslavné církevní obci ve Štěpánově u Olomouce, kde mimo jiné inicioval výstavbu chrámu sv. Prokopa Sázavského.^[3] Služební vypětí způsobilo, že v roce 1930 musel nastoupit zdravotní dovolenou (duchovní správu ve Štěpánově převzal Jaroslav Deutsch /Čech/). V roce 1931 se do služby vrátil, byl však přeložen do církevní obce v Třebíči.^[3] Roku 1933 inicioval výstavbu filiálního chrámu sv. Jáchyma a Anny v Opatově u Třebíče,^[2] který také pomáhal vybavit potřebným liturgickým náčiním.^{[pozn. 1]} Následně v roce 1940 organizoval výstavbu dalšího chrámu, tentokrát přímo v Třebíči. Chrám byl zasvěcen českým zemským světcům, Václavovi a Ludmile. Josef Leixner se rovněž zapojil do protinacistického odboje, když posílal do Prahy spolubratru knězi Vladimíru Petřkovi potravinové balíčky, kterými Petřek následně živil osoby v ilegalitě a osoby jinak potřebné.^[3]^[5] Leixner také vydal falešné křestní listy několika osobám židovského původu.^[8] Stal se rovněž terčem výhrůžek ze strany jednoho svého farníka, který sympatizoval s nacismem. Tento si totiž všiml, že Leixner v ekteniích (souborech proseb) při bohoslužbách vynechává jinak předepsanou prosbu za státní představitele a armádu,^{[pozn. 2]} načež odeslal Leixnerovi výhružný dopis.^[3] Své pohrůžky však nestačil realizovat, nebo se k realizaci prostě neodhodlal.

V rámci perzekuce pravoslavné církve po atentátu na Heydricha byl Josef Leixner 26. září 1942 zatčen. Byl krátce vězněn v Jihlavě a následně poslán na nucené práce do Pomořanska. Až do roku 1944 zde pracoval jako údržbář lokomotiv a zámečník.^[3] V roce 1944 se z nuceného nasazení dostal, když u něj propukly vředy na dvanácterníku a získal povolení odjet se léčit do nemocnice v Třebíči. Zdejší lékaři jej pak vykazovali jako nemocného až do dubna 1945.^[5] Po propuštění z nemocnice se nevrátil na nucené práce. Odjel do Opatova, kde se ukrýval u svých farníků až do konce války. Již 8. května 1945 se opětovně ujal duchovní správy v Třebíči. Již po roce byl přeložen do Prahy ke katedrálnímu chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Chrám byl stále pouze provizorně upraven a nesl stopy boje parašutistů s gestapem z roku 1942. Josef Leixner se podílel na jeho další obnově a rekonstrukci. Vedle toho působil v pražské eparchiální radě a redigoval celocírkevní periodikum Hlas pravoslaví.^[3]^[5] V roce 1968 byl vyznamenán církevním Řádem sv. Cyrila a Metoděje III. stupně.^[3]

Zemřel v Praze v Motolské nemocnici 26. prosince 1970. Dne 4. ledna 1971 se konala zádušní liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje, následujícího dne pak byl převezen do Opatova u Třebíče a pohřben na místním hřbitově.^[2]^[3] Jeho manželka Anna zemřela v roce 1982.^[1] V roce 2015 byl Josef Leixner jmenován in memoriam čestným občanem Opatova.^[4]

Publikační činnost

Josef Leixner byl autorem řady článků v periodiku Za pravdou, které vydávala nejprve Československá církev a později církev pravoslavná, která jej transformovala do Věstníku české pravoslavné eparchie.^[6] Toto periodikum pak zaniklo v roce 1942 po nacistickém zákazu působení pravoslavné církve na území protektorátu. Po roce 1945 publikoval Leixner v novém pravoslavném církevním periodiku, které bylo pojmenováno Hlas pravoslaví. Byl rovněž autorem výboru z bohoslužebného sborníku biskupa Gorazda, který vydal jako Výběr zpěvů a modliteb ze Sborníku biskupa mučedníka Gorazda (1947),^[10] dále dvou samostatných větších publikací,^[1] a sice Nejlepší cesta k sjednocení slovanstva (1946)^[11] a Všeobecné dějiny církevní (1957).^[11]

Odkazy

Poznámky

↑ Většina z těchto bohoslužebných potřeb byla, žel, na podzim roku 2001 z opatovského chrámu ukradena.^[7]
↑ Příslušná prosba podle tehdy zaužívané verze zní: Za vlast naší a jejího prezidenta (zde jméno) a za pomoc ku přemožení všech nepřátel a odpůrců jejich k Hospodinu modleme se ... (později zrevidováno do neutrálnější podoby Za vlast naší a její představitele ...).^[9] Je evidentní, že o. Leixner nechtěl vzpomínat protektorátního prezidenta a vládu. Prezidenta Beneše a exilovou vládu z pochopitelných důvodů veřejně vzpomínat nemohl.

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e anonymní autor. Za sestrou Annou Leixnerovou. Hlas pravoslaví. Srpen 1982, čís. 8/1982. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}
↑ ^a ^b ^c Pravoslavná církevní obec v Opatově, Josef Leixner, víra v Boha silnější než fašismus. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l JINDRA, Martin, Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2015, s. 186-190
↑ ^a ^b Jihlavské listy: Rodák z Brtnice založil pravoslavnou obec. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d Ústav pro studium totalitních režimů, Josef Leixner. Dostupné online.
↑ ^a ^b MAREK, Pavel. K problematice budování české pravoslavné církve v období první republiky. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Dostupné online^{[nedostupný zdroj]}.
↑ MUŽÍK, Miroslav. Co máme, nectíme, – až když to ztratíme. Hlas pravoslaví. Únor 2002, čís. 2/2002. Dostupné online.
↑ ČERNÝ, Kamil. Zachraňoval židy před smrtí. Městys mu udělil čestné občanství. Třebíčský deník [online]. VLP, 2015-04-04 [cit. 2016-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-30.
↑ Orthodoxia.cz, Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého. Dostupné online.
↑ NOVÁKOVÁ, Jana A. Oficiálně vydané publikace Pravoslavné církve v Československu v letech 1945–1992. Prezentace. Parrésia. Revue pro východní křesťanství. 2010, čís. 4, s. 33–66. ISSN 1802-8209.
↑ ^a ^b Databazeknih.cz, Josef Leixner, knihy. Dostupné online.

Literatura

JINDRA, Martin. Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015. ISBN 978-80-87912-26-3.