Jezevčík (podle německého Dachshund 'jezevčí pes', odtud i hovorová označení daxl,[1][2]daxlík,[1][3] norař) je v současné době velice oblíbené psí plemeno. Někteří chovatelé, jako jsou myslivci, ho používají pro myslivost, avšak v současnosti se čím dál tím více chová coby domácí mazlíček a hlídač. Hodí se i k účasti na psích výstavách. Patří k vysoce společenským psům, je přátelský, oddaný, ale má vlastní rozum, jelikož v noře nemůže spoléhat na svého pána, proto potřebuje důslednější výchovu. Jezevčíci patří do 4. skupiny FCI.
Dělení jezevčíků
Jezevčíci se dělí na šest typů dle velikosti a typu srsti: jezevčík dlouhosrstý standardní, jezevčík dlouhosrstý králičí/trpasličí, jezevčík drsnosrstý standardní, jezevčík drsnosrstý králičí/trpasličí, jezevčík hladkosrstý standardní a jezevčík hladkosrstý králičí/trpasličí.
Dlouhosrstí jezevčíci jsou charakterističtí mírně zvlněnou, asi 5 cm dlouhou srstí, která vytváří na uších volánky a na ocasu prapor. Bezúdržbová, líná 2× ročně (na jaře a na podzim), kdy je nutné ji často vyčesávat. Kvůli bakteriím, které by se na voláncích uší mohly zachytit, je nutné kontrolovat zdraví zvukovodů.
Drsnosrstí jezevčíci mají na dotek hrubou a krátkou srst. Říká se o nich, že jsou z jezevčíků nejméně přátelští.[zdroj?] Vyžaduje speciální péči; srst je nutné 2× ročně trimovat a neměla by se často mýt šamponem, který ji ničí.
Původní krátkosrstí jezevčíci mají lesklou, velmi krátkou a na dotek jemnou srst. Není náročná na údržbu, líná 2× ročně, v tomto období vyžaduje zvýšenou pozornost.
Jezevčík standardní velikosti má hmotnost od 8 do 9 kg, králičí/trpasličí varianty mají do 4 kg. Výšku standard FCI neuvádí.
Jezevčíci podle druhu srsti
Jezevčík hladkosrstý
Jezevčík dlouhosrstý
Jezevčík drsnosrstý
Jedinec tygrovaného zbarvení. Dva jedinci tohoto vzácného zbarvení se nesmí křížit, jelikož jejich potomci by měli vážné zdravotní problémy
Historie
Úplně první zmínky o psech podobných dnešním jezevčíkům nacházíme až ve Starém Egyptě, kde jsou vyobrazeni na soškách a rytinách krátkonozí psi s dlouhým hřbetem a krátkou srstí.[4] Jednalo se ale o neustálený typ bez ustáleného jména. Další zmínky o jezevčících nacházíme až ve 14 – 15. století.[5] Jedná se o psa, který se nejvíce podobá dnešnímu typu hladkosrstého standardního jezevčíka. Z tohoto typu byla později vyšlechtěna dnes poměrně známá plemena, např. baset. Asi v 16. století byl hladkosrstý standardní jezevčík křížen se španělem a díky tomuto křížení vznikli jezevčíci dlouhosrstí standardní. A přestože drsnosrstí jezevčíci standardní byli známí již od 14. století, oficiálně se typ podařilo trochu ustálit až v 18. století díky přikřížení kníračů malých a dandie dinmont teriérů. Miniaturní verze vznikaly postupně v 19. století. Malé formy jezevčíků jsou zapisovány do plemenné knihy od roku 1908. První kniha, která vedla záznamy o původu jezevčíků, v té době jen hladkosrstých a dlouhosrstých, vznikla v roce 1840 v Německu. Drsnosrstá varianta se začala zapisovat až od roku 1891. Jezevčíci se začali ukazovat na výstavách od roku 1878, přičemž poprvé to bylo na výstavě psů. V té době se chovatelé spíše než na exteriér zaměřovali na nornické vlohy, které se podporují ještě dnes, i když je jezevčík v současnosti hlavně psem společenským. Nejstarším chovatelským spolkem pro Jezevčíky je Německý klub chovatelů jezevčíků (der Deutsche Teckelklub 1888 e.V.) Jezevčík se již po desetiletí chová ve 3 různých velikostních rázech (jezevčík, jezevčík trpasličí, jezevčík králičí)
V Česku byl ještě ve 30. letech jezevčík vzácností. Z Klubu norníků se v roce 1937 vyčlenili jezevčíci a byl založen Klub pěstitelů jezevčíků. „Biometriku jezevčíků“ později vypracovala Ludmila Laufbergerová a zaměřila se na pět hlavních znaků – délku mordy, délku hlavy, obvod hrudi, délku těla a hmotnost.[4] Snažila se tím o ustálení jezevčíků. Všechny typy jezevčíků v Česku zastřešuje Klub chovatelů jezevčíků České republiky.
Jezevčík drsnosrstý standardní
Stavba těla
Tělesné znaky jezevčíka podle plemenného standardu Kennel Clubu.
Zuby silně vyvinuté, špičáky masivní, které do sebe dobře zapadají. Čelisti silné, s pravidelným, úplným a dokonalým nůžkovým skusem, to znamená horní zuby těsně přesahují dolní a jsou zasazeny kolmo k čelisti. A chrup musí být úplný. Oči středně velké, mandlového tvaru a jsou hluboko zasazené. Uši jsou vysoko nasazené, ne příliš vpředu, široké, přiměřeně dlouhé a dobře zaoblené (nesmí být špičaté ani mít záhyb). Přední okraj těsně přiléhá k lícím. Hlava (a lebka) musí být dlouhá, když se podíváme z vršku klínovitá a z boku se plynule zužuje ke špičce nosu. Lebka je jen málo klenutá. Krk je dlouhý, svalnatý, čistý a bez laloku. Přechází půvabnou linií v plece a hrdě nesený vzhůru. Trup je dlouhý a dobře osvalený, plece šikmé, hřbet za výrazným kohoutkem rovný s mírně klenutými bedry. Bedra jsou krátká a silná, hrudní kost mohutná, tak vystupující, že po obou stranách vidíme jamky. Žebra jsou dobře klenutá, sahají daleko dozadu a spodní linie mírně stoupá k břichu. Trup je plný, široký a silný. Dobře osvalený, záď dlouhá, kulatá, široká s dobře vyvinutými svaly, lehce se svažujícími k ocasu. Pánev silná, dobře vyvinutá, málo šikmá a ne moc krátká. Ocas je nasazen v prodloužení hřbetu a je mírně zakřivený. Nesmí mít uzly nebo zálomky. A nesmí být nesen příliš vysoko, ani se dotýkat země. Přední tlapky musí být velké a široké, hluboké a uzavřené, rovné nebo velmi mírně stočené ven. Zadní by měly být menší a užší. Lopatka nohou je dlouhá, široká, pevná a šikmá, asi 45 stupňů od vodorovné linie na velmi robustním hrudníku. Nadloktí přiléhá těsně k žebrům, ale volně se pohybuje. Předloktí je krátké, se silnými kostmi, mírně se stáčí dovnitř. Při pohledu z profilu je téměř rovné, nemusí se stáčet dopředu nebo dozadu - to naznačuje špatný zdravotní stav.
Srst se liší dle typu jezevčíka, ty se rozlišují celkem tři; dlouhosrstý, drsnosrstý a krátkosrstý.
Štěně jezevčíka
Povaha
Jezevčík může být i psem do rodiny, ale nedoporučuje se začátečníkům.[4] Je tvrdohlavý a dominantní, proto potřebuje výcvik a výchovu s jasně stanovenými hranicemi. Jezevčík je přátelský, milující, učenlivý, milý, hravý, má vyrovnaný temperament, je dobrý hlídač a také lovec. Přestože neimponuje velikostí, je v případě nutnosti schopný rázně zakročit nebo na vetřelce upozornit štěkotem. Rád noruje, mezi další jeho záliby pak patří i plavání, aport (i do vody), vyhřívání na sluníčku (zvláště hladkosrstí), miluje procházky v přírodě a samozřejmě má rád různé hry s páníčky. Někteří jezevčíci jsou spíš samotáři a milují jen svoji „smečku“, takže jsou dobrými hlídači, jiní jsou zase přátelští ke všem. Podle povahy je nejmírnější a nejhodnější dlouhosrstý a hladkosrstý; drsnosrstý je drsnější a ostřejší. Ale jak už to bývá, záleží na povaze konkrétního jedince.
Zdraví
Průměrná délka života: 14 – 16 let.
Jezevčík patří mezi psí plemena, jejichž zástupci se mohou dožít velmi vysokého věku. Přesto i toto plemeno trpí ve zvýšené míře na některá konkrétní onemocnění. V důsledku tělesné konstituce je Jezevčík obzvláště náchylný na problémy s meziobratlovými ploténkami. Je nezbytně důležité dbát na jeho zdravý pohyb bez nežádoucího zatěžování zádové partie. Jezevčíci mají taktéž silné sklony k obezitě, která jde ruku v ruce s velkým apetitem některých psů tohoto plemene. Opět záleží na chovateli, zda svého psa v tomto ohledu náležitě usměrní a zdravotnímu problému tak preventivně předejde. Stejně jako u jiných plemen malého vzrůstu se může u tohoto psa vyskytnout luxace pately, zejména v pokročilejším věku. Jezevčíka rovněž řadíme do skupiny plemen, u kterých je v průměru zaznamenáno více případů Cushingova syndromu. Jedná se o endokrinologické onemocnění, při němž je v nadměrném množství vylučován hormon kortizol. Mezi další zaznamenaná onemocnění patří epilepsie, dysplazie loketního kloubu, potíže s análními žlázami či oční choroby. V případě psů používaných při lovu divokých prasat hrozí riziko nakažení Aujezskyho chorobou.
