Počátky japonské literatury se datují do 8. století. Z této doby se dochovaly kroniky psané převážně čínsky. Nejstarší literární díla na Japonské ostrovy pronikaly Číny a Indie, jejichž prostřednictví byl šířen buddhismus. Později se zformovaly japonské slabičné abecedy, kany – hiragana a katakana – používané zprvu k psaní poezie od 9. století. Během následujících staletí se rozvíjely různé literární žánry jako monogatari (vyprávění), deníková literatura, epika a další. V 18. století vznikla jedna z nejznámějších japonských básnických forem – haiku. Během 19. století, kdy se Japonsko otevřelo světu, se objevily překlady zahraničních děl. Ve 20. století se literatura používala především k propagandistickým účelům a běžné žánry se de facto přestaly vyskytovat. Již od středověku byly v Japonsku populární ilustrované příběhy, které se vyvinuly do dnešních manga komiksů.

Nejstarší japonské literární památky spadají do období Asuka a Nara. V těch dobách Japonci ještě neměli vlastní písmo. Z pevniny sem pronikly psané texty na artefaktech, dřevěných destičkách, mincích atd. S oficiálním uvedením buddhismu v 6. století vzrostl na ostrově počet psaných listin a zájem o znalost čínského jazyka, mluveného, i psaného. Aplikovat přímo čínské písmo na japonštinu bylo však vyloučeno především kvůli podstatnému rozdílu obou jazyků. Postupně vzniklo několik způsobů, jak číst čínské znaky japonsky. Takzvané sinojaponské čtení, kdy se čínské znaky čtou s japonskou výslovností, zůstalo v užívání až do dnes. Původní podoba zápisu byla vertikálně. Dodnes si převážná část beletrie, časopisy a slovníky zachovaly způsob vertikálního řádkování a čtení zprava doleva. Od devátého století byl z Číny přejat tisk z dřevěných desek. Používal se téměř výhradně na tisk náboženských textů. K šíření světské a jiné literatury se začal používat tisk až od 16. století.^[zdroj?]

Jako první tři významné literární památky se uvádí kroniky Kodžiki (712)^[1], Nihonšoki (720)^[2] a básnická sbírka Manjóšú (asi 760).^[3]

Na počátku osmého století byl vydán příkaz na sestavení záznamů z provincií, tzn. Fudoki. Měly zde být zahrnuty hospodářské a geografické poměry, místní zvyky, mýty a legendy. Popisné části jsou psány čínsky, legendy japanizovanou čínštinou a písně a poezie japonsky s fonetickým použitím čínských znaků.^[zdroj?]

Po staletí kolovaly legendy a mýty pouze v ústním podání zásluhou tzv. kataribe, skupin či rodin profesionálních pěvců a vypravěčů. V předmluvě kroniky Kodžiki je dokonce uvedeno jméno Hieda no Are. Na základě jeho/jejího vyprávění byla částečně kronika napsána. Všechny mýty, legendy a další údaje byly přednášeny v japonštině, a proto je kronika napsaná japonsky.^[zdroj?]

Kronika Nihonšoki (Nihongi) má spíše historickou hodnotu než literární. Jako první v řadě zahájila tradici oficiálních kronik Japonska, jež se souhrnně nazývají Rikkokuši (Šest státních kronik^[4]). Vznikly v období Nara a Heian. Po Nihongi následovaly kroniky Šoku Nihongi, Nihonkóki, Šoku Nihonkóki, Montoku Džicuroku a Sandai džicuroku.^[5]

Ve sbírce Engišiki z konce 10. století, jsou zahrnuty Noritó – šintoistické modlitby, kultovní projevy, prosby za ochranu a bohatou úrodu. Původně se tradovaly ústně v rodech Imibe a Nakatomi a do dnešní doby se jich zachovalo 217.^[zdroj?]

Z let 697 až 789 se zachovalo 62 císařských výnosů Semmjó. Byly vydávány k slavnostním a významným příležitostem, k zažehnání nebezpečí apod.^[zdroj?]

Díky velkému vlivu čínské kultury se čínština stala i úředním jazykem. Až do 19. století na japonském území vznikala paralelně spolu s japonskou i literatura psaná čínsky, kanbun (漢文). Její součástí jsou i básně kanši (漢詩).^[zdroj?]

• Kaifúsó (751) – Tráva objímající vítr je sbírka básní psaných čínsky z pozdního období Nara. Je z nejstarších básnických sbírek Japonska. Obsahuje na 120 básní od 64 autorů, většinou císařů a příslušníků aristokracie. Náměty i styl čerpá v čínské soudobé poezii (dynastie Tchang).^[zdroj?]

• Kúkai – buddhistický mnich. Mimo jiné přispěl k uspořádání abecedy kana a sestavil první slovník čínských znaků
• Sugawara no Mičizane – politik, básník a dějepisec období Nara a Heian. Jeden z autorů kanši i japonské waka
• Ó no Jasumaro – (8. století) jeden ze sestavovatelů kroniky Kodžiki na příkaz císařovny Gemmei a kroniky Nihongi.
• Ótomo no Jakamoči – je považován za jednoho z básníků, kteří sestavovali básnickou sbírku Manjóšů. Je také považován za posledního velkého básníka básnické formy čóka.
• Kakinomoto no Hitomaro

Literatura klasického období, nebo také literatura heianská, spadá do 8. až 12. století, její dozvuky lze vypozorovat i později až do století třináctého. Tato historická etapa je považována za kulturní rozkvět a zlatý věk japonské literatury. Na císařském dvoře vzniká velké množství textů, ve světě nevídaným jevem je próza a poezie psaná ženami. Rozvíjí se také nové žánry, především prozaické.^[zdroj?]

Vznikly básnické sbírky psané čínsky, kdy z posledních velkých básníků je Sugawara no Mičizane.^[zdroj?]

• Kokinwakašú (Kokinšú) sbírka pochází z počátku 10. století. Předmluva byla napsána japonsky Ki no Curajukim a dále obsahuje přes 1000 básní. Stala se první básnickou sbírkou na příkaz císaře. Do 20. století takovýchto sbírek vzniklo dvacet jedna.
• Uta awase' – básnické soutěže, společenské a literární setkání na císařském dvoře. Průběhy soutěží byly pečlivě zaznamenávány, básně se psaly japonsky.
• Šinkokinwakašú / Šinkokinšú (Nová sbírka starých a současných básní) je osmá císařská antologie dokončená v roce 1205, tedy v pozdně klasickém období. Jejími kompilátory jsou Fudžiwara no Teika, Fudžiwara no Ariie, Minamoto no Mičitomo a další. Zastoupeni jsou např. Fudžiwara no Šunzei, Saigjó, kněz Džien, čínskou předmluvu napsal Hino no Čikacune a japonskou Fudžiwara no Jošicune.

Desáté století je počátkem prózy, jejímž průkopníkem je Ki no Curajuki. Novými žánry se staly výpravné prózy monogatari, deníková literatura nikki a črty zuihicu. Nejznámější z děl období Heian a také celé japonské literatury je Příběh prince Gendžiho (Gendži monogatari) od Murasaki Šikibu.^[zdroj?]

Monogatari, příběhy té doby, se dají rozdělit na několik skupin:

• Uta monogatari (歌物語), příběhy k básním
• Rekiši monogatari (歴史物語), historické romány
• Gunki monogatari (軍記物語), válečné příběhy, feudální hrdinské eposy z 13. století o válkách rodů Taira a Minamoto
• Cukuri monogatari (作り物語), smyšlené příběhy

Deníková literatura (日記文学) byla psána jak muži, tak ženami. Zatímco muži psali převážně čínsky a text byl omezen na strohé informace, ženské deníky se psaly japonsky, byly prokládány básněmi a zápisky byly živější. Podkategorií jsou deníky cestovní.^[zdroj?]

Zápisky neboli črty (zuihicu) jsou formou deníkové literatury avšak časově ani dějově na sebe nenavazují.^[zdroj?]

• Sešity pod polštář (Makura no sóši) – deník od dvorní dámy Sei Šónagon, současnicí Murasaki Šikibu, která je považována za nejvýznamnější spisovatelku klasické literatury na přelomu tisíciletí.
• Záznamy z poustevny (Hódžóki) – zápisky mnicha Kamo no Čómei
• Zápisky z dlouhých chvil (Cure zure gusa) – zápisky mistra zuihicu Jošidy Kenkóa z přelomu 13. a 14. století. [1]

• Fudžiwara no Šunzei
• Fudžiwara no Teika
• Ariwara no Narihira [2]
• Izumi Šikibu
• Jošida Kenkó (Urabe Kanejoši)
• Kamo no Čómei
• Ki no Curajuki
• Minamoto no Takakuni
• Murasaki Šikibu
• Ono no Komači
• Saigjó (Saigjó hoši, mnich Saigjó)
• Sei Šónagon
• Sugawara no Mičizane

Stanovit přesně rok, kdy končí literatura období Heian a začíná literatura období Kamakura je složité. Na konci 12. století Japonsko ovládl chaos a války mezi rody. Vítězně z nich vyšel rod Minamoto a přestěhoval hlavní město do Kamakury. Literatura v tomto období nehrála nijak významnou roli, přesto vzestup zaznamenalo japonské divadlo nó, které se vyvinulo ze starších forem kabuki, gigaku, bugaku a dalších. Neoddělitelnou součástí a později i samostatnou formou jsou frašky kjógen.^[zdroj?]

Vysoké umělecké úrovně dosáhla dramata nó zásluhou Kanamiho a jeho syna Zeamiho. Mezi 13. a 15. stoletím z ústně tradovaných válečných příběhů vzniklo osm válečných příběhů Gunki monogatari. Nejznámější je Heike monogatari (Příběh rodu Taira).^[zdroj?]

• Kronika velkého míru (太平記)
• Jošicuneho příběhy (義経記)
• Příběh bratrů Soga (曽我物語)

Vliv zenového buddhismu se projevil v tzv. literatuře Pěti hor (五山文学), přesněji literatura pěti klášterů. V poezii se objevila řazená báseň renga, později humorně laděná haikai no renga. Koncem 16. století se do Japonska prostřednictvím portugalských misionářů dostaly první evropské písemnosti.^[zdroj?]

• Otogizóši – "sešity společníci", nový epický žánr z doby Muromači, který se stal předchůdcem měšťanské literatury. Tematika byla velice pestrá, inspiraci autoři čerpali z legend, monogatari i hrdinských eposů.
• Džóruri – loutkové divadlo

• Kanami Kijocugu (Júzaki Kijocugu)
• Zeami (Júzaki Saemon Tajú Motokijo / Kanze Saburó)

Po rozhodující bitvě v roce 1600 se v Japonsku ujal vlády rod Tokugawa a následovalo více než 200 let, kdy se země uzavřela před světem a rozvíjela se po kulturní stránce samostatně. Spolu s růstem měst vznikala i třída městského obyvatelstva a samozřejmě měšťanská literatura. K šíření literatury přispěl i pokrok v oblasti knihtisku. Knihy byly často zábavného charakteru a bohatě ilustrovány. Objevili se i první učenci zabývající se historií Japonska a japonského písemnictví, tato věda se japonsky nazývá kokugaku (国学). V oblasti poezie došlo taktéž ke změnám. Vznikla například forma kjóka – bláznivá báseň. Souhrnně se humorná literatura nazývala gesaku (戯作). Během 17. století také vznikla nejpopulárnější forma japonské poezie – haiku. V oblasti dramatu jsou pro období Edo charakteristické dvě formy – loutkové divadlo džóruri a divadlo herců kabuki. Nejvýznamnějším autorem her je Čikamacu Monzaemon.^[zdroj?]

• Šindžú (心中) – Společná smrt, častý námět divadelních her Čikamacu Monzaemona. Např. Společná smrt milenců v Šindžuku, Společná smrt v síti nebes na Amidžmě.

• Kanazóši (仮名草子) – nejranější typ populární prozaické literatury. Sešity psané kanou byly dostupné široké veřejnosti.
• Ukijozóši (浮世草子) – sešity prchavého světa
• Kokkeibon (滑稽本) – humorné knížky. Nejznámější dílo Pěšky po silnici Tókaidó (東海道中膝栗毛) pochází od Džippenši Ikku a vycházelo na pokračování.
• Šarebon (洒落本) – vtipné, módní knihy. Děj se odehrával v zábavních čtvrtích, objevovaly se i erotické scény.
• Jomihon (読本) – knihy ke čtení, které nebyly ilustrovány a kladly důraz na literární text

• Renga – obohacena o nejkratší a nejpopulárnější japonskou básnickou formu – haiku. Nejvýznamnější osobností poezie haiku se stal Macuo Bašó
• Bundžin (文人) – skupina literátů, představitelem je Buson Josa, který se vydal po stopách Macua Bašóa.

Od 17. století se utvořila tzv. kokugaku, literární věda, která se zabývala studiem staré literatury a historických i filosofických spisů. Předními představiteli byli Kamo no Mabuči, jeho následovník Motoori Norinaga a Ueda Akinari.^[zdroj?]

• Holandská věda (rangaku, 蘭学) – nový směr od 18. století, jehož obsahem bylo studium nizozemštiny a poznatků o evropských vědních oborech. Učenci se soustřeďovali zejména v Nagasaki, protože to bylo jediné místo, kam měli cizinci povolený vstup.

Tzv. Tři géniové – Macuo Bašó, Ihara Saikaku (Fudžimoto Kizan), Čikamacu Monzaemon

• Kobajaši Issa
• Bósai Kameda
• Takarai Kikaku
• Izumo no Okuni
• Džippenši Ikku (Sadakazu Šigeta)
• Karai Senrjú
• Koikawa Harumači
• Santó Kjóden
• Ueda Akinari
• Motoori Norinaga
• Šikitei Sanba
• Kjokutei Bakin – považován za posledního velkého prozaika předmoderní doby
• Buson Josa

• Sóseki Nacume
• Akiko Josanová

• Kóbó Abe

• Hisaši Inoue
• Kenzaburó Óe
• Haruki Murakami
• Nacuo Kirino
• Rjú Murakami
• Banana Jošimoto
• Kodži Suzuki
• Kendži Širatori
• Mamoru Ošii
• Hitomi Kanehara
• Nanao Sakaki

Japonské písmo jak je známe dnes, prošlo během své historie několika stadii. Vyvinulo se z čínštiny, která je ale jazyk s uzavřenými slabikami, zatímco japonština má slabiky otevřené. Znaky v čínštině byly ideogramy, vyjadřovaly se jimi gramatické i syntaktické vztahy. Oproti tomu japonština má slova několikaslabičná, má soustavu partikulí a jiný slovosled. Po fonetické stránce jsou jazyky výrazně odlišné.^[zdroj?]

• Manjógana – Jeden z prvních způsobů pro zápis japonštiny čínskými znaky, kdy se znaky použily z fonetického hlediska. Pro každou japonskou slabiku byl použit jeden znak.
• Kana – Během devátého a desátého století se foneticky použité čínské znaky postupně zjednodušily do grafické podoby, v jaké je dnes známe pod názvy katakana a hiragana.
• Reformy 20. století – Ve 20. století došlo ke zjednodušení některých znaků a radikálů, sjednocení čtení a použití kany v zápisu. Byl vytvořen také list 1945 nejpoužívanějších znaků [3], které se učí na základních školách.

(和歌) – japonská báseň, píseň. Tradiční japonská poezie pro kterou platí, že je nerýmovaná a střídají se v ní sedmislabičné a pětislabičné verše.

• Tanka – krátká píseň, základní básnická forma o 31 slabikách (5-7-5-7-7). Vznikla v 8.-9. století a později se název spojil s waka.
• Čóka – dlouhá píseň, zaniklá v 10. století. Počet veršů není stanoven, bývá v rozsahu 3-11 slabik.
• Sedóka – "báseň s opakujícím se záhlavím" – básnická forma o 38 slabikách rozdělených do šesti veršů ve schématu 5-7-7, 5-7-7
• Renga = řazená báseň, vznikla rozšířením tanka střídavým přiřazováním trojverší (5-7-5) a dvojverší (7-7).
• další typy – katauta, kjóka, dodoicu…

(物語) Vyprávění o lidech a věcech. Prozaická výpravná forma s počátky v období Heian. Původně se příběhy tradovaly ústně. Nejslavnější příběh je o princi Gendžim. Forma monogatari zahrnuje několik částí:

• Uta monogatari (歌物語), "vyprávění s básněmi waka" – tvoří kratší prozaické útvary soustřeďující se kolem jedné nebo více básní.

Ise monogatari - Příběh z Ise. Obsahuje 125 příběhů a na 200 básní. Hlavním hrdinou je citlivý a zjemnělý mladík, tedy ideál v době Heian, Ariwara no Narihira.

Jamato monogatari - Příběh z kraje Jamato napsaný v druhé polovině desátého století obsahuje na 300 básní a 170 příběhů.

• Rekiši monogatari (歴史物語), historické romány

Eiga monogatari (Vyprávění o skvělém rozkvětu)

Ókagami (Velké zrcadlo), Imakagami (Zrcadlo současnosti), Mizukagami (Vodní zrcadlo) a Masukagami (Jasné zrcadlo)

• Gunki monogatari (軍記物語), válečné příběhy, feudální hrdinské eposy z 13. století o válkách rodů Taira a Minamoto. Během 13.-15. století vzniklo osm válečných příběhů. Typická literatura středověkého Japonska.

Hógen monogatari

Heidži monogatari

Heike monogatari

• Cukuri monogatari (作り物語), smyšlené příběhy

Gendži monogatari od Murasaki Šikibu

Taketori monogatari - Příběh o sběrači bambusu. Nejstarší japonsky psaná próza z konce 9. století s prvky sci-fi.

Kondžaku monogatari (今昔物語), Vyprávění z časů nyní již minulých. Sbírka příběhů secuwa z pozdního období Heian. Autorem je Minamoto no Takakuni, kterému je připisována i sbírka Udži šúi monogatari. Všechny příběhy začínají "Ima wa mukaši" ("kdysi") a končí "to nan kataricutaeru to ja" ("tak se to dochovalo ve vyprávění").

• Mumjózóši (Bezejmenné sešity) je anonymní literárněkritické dílo z konce 12. století. Hodnotí především monogatari, jako literaturu psanou ženami.

(日記，日記文学) Literární žánr, který je nejstarším typem prózy v Japonsku s počátky v 10. století, který přetrval až do 14. století. Byla psána jak muži tak ženami. Zatímco muži psali převážně čínsky a text byl omezen na strohé informace, ženské deníky se psaly japonsky, byly prokládány básněmi a text byly živější. Podkategorií jsou deníky cestovní.^[zdroj?]

• Deník z Tosy – cestovní deník Ki no Curajukiho. Ten byl guvernérem provincie Tosa a čekalo se, že bude psát čínsky. Protože byl deník napsán japonskou hiraganou, je ve třetí osobě z pohledu ženy.
• Deník jepice (babího léta) – Kageró nikki
• Deník Izumi Šikibu
• Deník Murasaki Šikibu

(俳句, 俳諧, 発句) Haiku, nebo také haikai, nebo hokku je sedmnáctislabičná básnická forma tvořená třemi verši podle schématu 5-7-5. Vyvinula se z Haikai no renga. Forma je živá dodnes.

(俳文) – prozaická díla inspirovaná haiku ve formě cestovního deníku. [4]

• Bugaku (舞楽) – "taneční hudba"; důstojné tance, které se do Japonska dostaly v 7. století a staly se součástí dvorských obřadů.
• Gigaku (伎楽) – "dovedná hudba"; dramatické tance, které se do Japonska dostaly v 7. století z pevniny. Předváděly se v buddhistických chrámech.
• Dengaku (田楽) – "polní hudba" – lidová taneční forma
• Kabuki (歌舞伎) je divadelní forma využívající nejrůznějších složek jevištního umění, tanec, zpěv, pantomima a další. Vyvinula se během 16. století. Od století následujícího nesměly v kabuki vystupovat ženy, později ani mladí muži. Postupně se ustálily všechny role a herci se na ně specializovali.
• Nó (能) – lyricko-epická dramata se sólovým melodickým přednesem, sborovou recitací, hudbou a tancem. Nó vzniklo ze starších divadelních forem, jako Dengaku. Hlavní rozkvět nastal ve 14. a 15. století.
• Kjógen (狂言), "bláznivá slova", fraška. Vznikla během 14. století a původně to bylo kratší představení na rozptýlení o pauze při představení Nó.
• Bunraku nebo Džóruri (文楽, 浄瑠璃) – loutkové divadlo. Jedna z tradičních divadelních forem, která vznikla v 16. století. Součástí představení je hudební doprovod na biwu a vypravěč.

• Akutagawova cena

(芥川賞) Založena v roce 1935 na paměť spisovatele Rjúnosukeho Akutagawy společností pro podporu japonské literatury. Cena se uděluje dvakrát do roka, v lednu a červenci. Stát se byť kandidátem na Akutagawovu cenu znamená pro autora významnou poctu. Cena se stala nejdůležitější literární cenou Japonska a pro naprostou většinu spisovatelů, kteří ji obdrželi, se stala počátkem úspěchu na literární scéně. Součástí ocenění je finanční odměna ve výší jednoho miliónu jenů (±180 000 Kč).^[6] V posledních letech získali cenu např. Kó Mačida (2000), Tošijuki Horie (2000), Šuiči Jošida (2002), Hitomi Kanehara (2003) a Akiko Itojama (2005).

• Naokiho cena

(直木賞)

• Kulturní řád

(文化勲章)

• Nomova cena za literární umění

(野間文芸賞)

• Cena Kikučiho Kana

(菊池寛賞)

• Kišidova cena za drama

(岸田國士戯曲賞)

• Cena za ženskou literaturu

(女流文学賞)

• Cena Japonské akademie umění

(日本芸術院賞)

• Cena Džuničiróa Tanizakiho (Tanizaki Džuničiró šó)
• Cena Jasunariho Kawabaty (Kawabata Jasunari bungaku šó)
• Cena Jomiuri (Jomiuri šó)
• Cena Osamu Tezuky (Tezuka Osamu bunka šó)
• Cena Seičóa Macumota (Macumoto Seičó šó)^[7]

• Švarcová, Zdenka: Japonská literatura 712–1868. Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0999-1.
• Winkelhöferová, Vlasta : Slovník japonské literatury. Libri, Praha 2008. ISBN 978-80-7277-373-2.
• Labus, David : Japonsko. Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-426-5.
• Macuo Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí. ISBN 80-85905-70-1.
• Izumi Šikibu: Závoje mlhy. Deník a verše dvorní dámy. Překl. Zdenka Švarcová. ISBN 80-7185-457-3.
• Kroupa, Viktor: Kodžiki : japonské mýty. Bratislava : CAD Press, c2007.
• Manjóšú. Deset tisíc listů ze starého Japonska, 1.–4. díl. Přeložil Antonín Líman. Praha: Brody 2001 až 2008.
• Pár much a já (antologie haiku, Bašó, Buson, Issa, Santóka). Dharma Gaia: Praha, 1996

• Obrázky, zvuky či videa k tématu japonská literatura na Wikimedia Commons
• iLiteratura.cz Archivováno 17. 6. 2010 na Wayback Machine.
• Seznam přeložené literatury Archivováno 27. 9. 2010 na Wayback Machine. (neaktuální)
• 日本文化電子図書館 – elektronická knihovna (japonsky)
• Japanese language – japanese literature (anglicky)
• Bibliografie japanologické literatury vydané v ČR.
• The Japanese Literature (anglicky)
• Ariwara no Narihira (anglicky)
• Deník Izumi Šikibu (japonsky)
• Jošida Kenkó: Psáno z dlouhé chvíle
• Murasaki Šikibu
• Japonština a její zápis česky
• Cure Zure Gusa (japonsky)