Japetus (oceán)

Hypotetická pozice kontinentů během svrchní ediakary

Japetus,[1] v původním přepisu Iapetus (podle Titána jménem Iapéthos), je označení pro historický oceán, který se podle hrubých odhadů vytvořil před asi 700–550 miliony lety.[2]

Jeho postupný vznik byl zapříčiněn oddělením Laurentie, Baltiky a bloku zahrnujícího Amazonii a Západní Afriku (jenž se stal součástí Gondwany),[3] uzavřel se v důsledku kaledonského vrásnění.[4] Někdy bývá označován také jako protoatlantik.[1] Jeho předpokládané uzavření ještě před vznikem současného Atlantského oceánu bylo inspirací k formulování teorie deskové tektoniky známé jako Wilsonův cyklus, podle níž se oceánské pánve postupně otevírají a později subdukcí či srážkovou orogenezí zase uzavírají.[5]

Japetus byl zprvu zřejmě dostatečně široký, aby udržoval nezávislá společenstva mořské fauny, jak potvrzují odlišné fosilní nálezy západně od Appalačského pohoří, západního Newfoundlandu a severozápadního Irska a Skotska oproti nálezům z pobřeží Nové Anglie, jižního Nového Brunšviku, Nového Skotska, východního Newfoundlandu, Anglie a severní Evropy. V průběhu spodního paleozoika se však tyto rozdíly v důsledku postupujícího zmenšování Japetu stírají.[6] Ještě v průběhu ordoviku zde existovala mělká teplá korálová moře, která však s uzavíráním Japetu postupně zanikla a omezila se jen na okraj nově vzniklého kontinentu.[7] Vulkanická aktivita v subdukčních zónách v oblasti Japetu během svrchního ordoviku před asi 460–450 miliony lety mohla přispět k vymírání ordovik–silur, jednomu z velké pětky vymírání.[8]

Reference

  1. ↑ a b KACHLÍK, V. Základy geologie. Praha: Karolinum, 1996. S. 306. 
  2. ↑ ROBERT, Boris; DOMEIER, Mathew; JAKOB, Johannes. On the origins of the Iapetus Ocean. Earth-Science Reviews. 2021-10-01, roč. 221, s. 103791. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 0012-8252. DOI 10.1016/j.earscirev.2021.103791. 
  3. ↑ WALDRON, John W.F.; MCCAUSLAND, Phil J.A.; BARR, Sandra M. Terrane history of the Iapetus Ocean as preserved in the northern Appalachians and western Caledonides. Earth-Science Reviews. 2022-10, roč. 233, s. 104163. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. DOI 10.1016/j.earscirev.2022.104163. (anglicky) 
  4. ↑ Caledonian orogenic belt | Scottish Highlands, Scotland, UK | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ WILSON, R. W.; HOUSEMAN, G. A.; BUITER, S. J. H. Fifty years of the Wilson Cycle concept in plate tectonics: an overview. Geological Society, London, Special Publications. 2019-01, roč. 470, čís. 1, s. 1–17. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 0305-8719. DOI 10.1144/SP470-2019-58. (anglicky) 
  6. ↑ MCKERROW, W. S.; COCKS, L. R. M. Progressive faunal migration across the Iapetus Ocean. Nature. 1976-09, roč. 263, čís. 5575, s. 304–306. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/263304a0. (anglicky) 
  7. ↑ Zázračná planeta II. (Miracle Planet) [online]. NHK and National Film Board of Canada, 2005. Kapitola Cesta na souš (The Evolution of Our World: New Frontiers). 
  8. ↑ BARASH, M. S. Environmental conditions of the mass extinction of marine biota at the end of the Ordovician. Doklady Earth Sciences. 2014-06-01, roč. 456, čís. 2, s. 667–669. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 1531-8354. DOI 10.1134/S1028334X14060312. (anglicky)