Jan Ignác Dlauhoweský

Jan Ignác Dlauhoweský z Dlouhévsi
Hlava rodu Dlauhoweských z Dlouhévsi
Ve funkci:
13. června 1956 – 20. června 1996
PředchůdceKarel Ludvík Dlauhoweský z Dlouhévsi
NástupceVáclav Dlauhoweský
Majitel statků Němčice, Kraselov a Hodějov
Ve funkci:
1994[1] – 1996
Předchůdcestatky znárodněny, předtím Karel Ludvík Dlauhoweský z Dlouhévsi
NástupceVáclav Dlauhoweský
Narození2. srpna 1909
Němčice (u Strakonic)
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. června 1996 (ve věku 86 let)
Zábrodí
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníHrobka Dlauhoweských na hřbitově v Česticích
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán baron (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení tyto tituly neuznává)
Choť(1945) Eliška, roz. Dusilová (1910–2001)
RodičeKarel Ludvík Dlauhoweský z Dlouhévsi (1876–1956) a Hedwig, roz. Konopka (1880–1969)
Děti1. Václav (* 1946)
2. Jan (1948–1971)
Příbuzníděd: Karel Dlauhoweský z Dlouhévsi (1844–1907)
babička: Gabriele von Kulczyce-Wislocka (1847–1909)
sestra: Anna Dlauhoweská (1902–1977)
sestra: Gabriela Dlauhoweská (1905–1982)
bratr Karel Felix Dlauhoweský (1910–1976)
vnuk: Jan Dlauhoweský (* 1973)
vnuk: Michal Dlauhoweský (* 1975)
vnuk: Lukáš Dlauhoweský (* 1979)
Zaměstnáníúčetní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Ignác Dlauhoweský (2. srpna 1909 Němčice – 20. června 1996 Zábrodí (u Červeného Kostelce))[2] byl český šlechtic z rodu Dlauhoweských z Dlouhévsi. Po sametové revoluci se synem zrestituoval zámek Němčice.

Původ a život

Zámek Němčice v okrese Strakonice
Hrobka Dlauhoweských z Dlouhévsi v Česticích

Narodil se jako starší syn Karla Ludvíka Dlauhoweského z Dlouhévsi (1876–1956) a jeho manželky Hedwigy, roz. Konopka (1880–1969). Jeho sestra Anna (1902–1977) byla členkou Kongregace šedých sester řádu svatého Františka a bratr Karel Felix (1910–1976) byl vystudovaný právník. Ještě měl sestru Gabrielu (1905–1982).[2]

V září 1939 byl on a jeho bratr otcem podepsán pod prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu. Po komunistickém puči byl jeho rodičům majetek znárodněn.

V roce 1951 začal vykonávat vojenskou službu u pomocného technického praporu, trvala téměř tři roky. Byla mu přidělena práce zednického přidavače na stavbách. Ocitl se v Komárně, Banské Bystrici a na dalších místech na Slovensku.[3] Po návratu pracoval dva roky jako vedoucí v jejich znárodněné cihelně. Poté dostali příkaz vystěhovat se z Němčic. Přestěhovali se do Smečna, kde mu jeho sestra Anna zařídila místo účetního na zámku, který tehdy sloužil jako internační tábor pro řádové sestry z Trenčína.[3] Po šesti letech se opět museli přestěhovat. Od roku 1961 bydleli v benediktinském klášteře v Broumově, který byl internačním táborem pro řeholnice z celé republiky, Jan Ignác opět zastával pozici účetního.[4] Přestože mohl emigrovat, rozhodl se zůstat v Československu. Ve stáří onemocněl rakovinou.[5]

Byl pohřben v rodinné hrobce v Česticích.[6]

Rodina

Po válce se 25. září 1945 v Písku oženil s Eliškou Dusilovou (18. 10. 1910 Záměl – 29. 4. 2001 Zábrodí), která neměla urozené předky. Eliška vystudovala učitelský ústav, ale komunisté ji učit nepovolili, proto pracovala ve státním statku.[4][7] Narodili se jim dva synové:

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zámek Němčice [online]. Asociace majitelů hradů a zámků [cit. 2022-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-08-22. 
  2. ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 109–110. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  3. ↑ a b VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 158. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  4. ↑ a b Paradoxy české šlechty, s. 159
  5. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 161
  6. ↑ Hrobka rodiny Dlouhoweský [online]. Šumava.cz [cit. 2023-06-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ DOČEKAL, Boris. Baron Václav Dlauhoweský. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 101.

Externí odkazy