Narodil se na statku č. 3 ve Strakách v početné rodině sedláka Jana Dědiny a jeho ženy Kateřiny[1]. Vzdělával se v Pokračovací řemeslnické a obchodní škole v Mladé Boleslavi, kam ho přivedla množnost kreslit. Jeho výtvarným ambicím nedostačovala. Absolvoval studia malby v Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl žákem Františka Ženíška, a na Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Maxmiliána Pirnera a v sochařském ateliéru u Josefa Václava Myslbeka. Po ukončení studií musel roku 1893 narukovat do rakouské armády. Z Lince byl převelen do Tridentu, odkud v roce 1895dezertoval přes Itálii do Francie[2]
1895–1909
Uprchl do Paříže ke svému bratrovi, rytci a sochaři Václavovi (jako naturalizovaný Francouz znám pod jménem Wenceslas Dédina). Zpočátku žil u bratra, posléze se osamostatnil, získával umělecké zakázky a rozvíjel důležité kontakty. Například díky malíři Luďku Maroldovi získal zakázky na ilustrace v časopisech Le Monde Illustré a La Revue Illustrée. Usadil se v Paříži a roku 1898 se zde oženil s Francouzkou Jeanne Marií Anceaux (*1880). Snáze tak pronikal do francouzské společnosti. Kolem roku 1904 přemístil rodinu do Bretaně, jezdil ji navštěvovat a posílal jí peníze. Při pobytu na venkově kreslil své děti, manželku, bretaňské mořské pobřeží, zvířata a další každodenní náměty.[3] S Jeanne Marií měli sedm dětí.
Stal se oblíbeným portrétistou akademického verismu období Belle époque (od konce 19. stol. do vypuknutí první světové války 1914) a secese. Účastnil se pařížských Salonů roku 1903 a 1910.[pozn. 1] Pracoval s Albertem Besnardem na výzdobě stropů výstavního pavilónu Malého paláce poblíž Champs-Élysées a v budově Comédie-Française, asistoval u tehdy již populárního Mihály Munkácse. Dále se věnoval kresbě a akvarelu. Osvojil si pařížský styl lehce malovaných nebo načrtnutých portrétů a figurálních studií, motivů různých žánrů od podobizen přes velkoměstský život až po exotiku.[pozn. 2] Mimo jiné ilustroval pařížský módní časopis Monde illustré a kreslil plakáty. Vděčil za tyto zakázky Luďku Maroldovi; stýkal se také s Alfonsem Muchou a přes ně se sochaři Augustem Rodinem a Emilem Antoinem Bourdellem, jemuž pomohl zorganizovat pražskou výstavu v roce 1909. Uhlazená malířská tvorba z období 1897–1910 je v posledních letech v aukcích velmi ceněna.[pozn. 3][4].
1909–1941
Do Čech se Dědina s rodinou vrátil po patnácti letech na základě amnestie v roce 1909. Krátce bydleli v Nymburku, brzy se usadili v Praze–Bubenči v novostavbě domu v Dobrovského ulici čp. 1078/VII.[5] Nejstarší syn Abel a dcera Helène se brzy osamostatnili a tíhli k Francii, mladší děti Ludmila (* 1904), Jan (* 1906), Lubor (*1909) a Ivo Gabriel (*1922) vyrostli v Čechách. Dědina se stal členem Jednoty výtvarných umělců, zapojil se do národněobrozenecké tematiky akademické malby, ve které ustrnul[pozn. 4] a podobně jako Alfons Mucha již nesdílel nástup malířské moderny. Patřil k pilným ilustrátorům časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy aj.) a ilustrátorům knih, často z nakladatelství Eduarda Weinfurtera.
1942–1955
Po razii gestapa v pražském bytě Dědinových a po smrti manželky Jeanne Anceaux v roce 1943 se malíř trvale usadil v Tatobitech v Českém ráji, kde měl dům s ateliérem a velkou zahradou. Jeho okolí se mu stalo inspirací pro mnohé jeho obrazy.
Potomci
syn Jan Dědina (1906–1980)[6], historik, autor několika středoškolských učebnic dějepisu.
syn Ivo Gabriel Dědina (1922 Praha – 1999 Amsterdam), v cizině známý jako Yvo Gabriel Dédina d'Anceaux, hudební skladatel, filozof a ekolog.
Pozůstalost
Pozůstalost tvoří osobní fond a je uložena v Archivu Národní galerie v Praze. Obsahuje mj. rukopis rodinných vzpomínek dcery Ludmily.
Galerie
Z ateliéru malíře Jana Dědiny
Jan Dědina v Lomnici nad Popelkou
Památník „Malířova zahrada“ v Tatobitech
Malířova zahrada v Tatobitech, památník malíře Jana Dědiny
Poznámky
↑Nová encyklopedie českého výtvarného umění. 1., A–M 1995, s. 122 mu připisuje čestné uznání na Salónu roku 1900, podle jiných pramenů tam byl oceněn jeho bratr Václav.
↑MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014. 42 s. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
↑MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014, s. 9–10, 15, 21, 37. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
ČERNÝ, Jiří a kol. Kniha osobností a organizací města Nymburka: od založení města do roku 2011. Nymburk: Pro město Nymburk vydal Ivan Ulrych, 2011, s. 52. 417 s. ISBN 978-80-87275-49-8.
DĚDINA, Jan. Moji přátelé umělci: vzpomínky. Praha: Karel Voleský, 1940. 86 s.
DOLANSKÝ, Pavel. Neznámý Jan Dědina. Lidová demokracie. 2. 9. 1980, s. 5.
HORÁKOVÁ, M.: Malíř Českého ráje. Naše rodina, 1980, č. 35, s. 13.
HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl. 1.], A–M. Praha: Academia, 1995, s. 122–123. 546 s. ISBN 80-200-0536-6.
JINDRA, Martin, ed. a SLADKOWSKI, Marcel, ed. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha: Církev československá husitská, 2020, s. 640. 639 s. ISBN 978-80-7000-167-7.
MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014. 42 s., dokumentace, obr. příl. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D., oponent prof. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
PÝCHA, Josef. Jan Dědina a jeho rodné Straky. Polabí. 1970, č. 3–4, s. 43.
ŘEHOUNEK, Jan. Připomeňme si jednoho z nejslavnějších rodáků. Polabské listy. 2000, roč. 3, č. 34, s. 4.
TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. I., A–K. 3., značně rozšíř. vyd. V Praze: Rudolf Ryšavý, 1947, s. 153. 605 s.
.jpg)
