V roce 1855 se přestěhoval se svým otcem Ignácem, matkou, sourozenci a rodinou strýce, mlynáře Antonína Němce, kteří se do Srbska přesunuli v předchozích několika letech kvůli zapojení Ignáce a Antonína do revolučních událostech roku 1848 v českých zemích, mj. i do Pražského červnového povstání, po jehož potlačení čelily v Čechách obě rodiny politickým perzekucím.[3] Nejprve byl zaměstnán u bednářské a sudařské firmy Kincel, od roku 1858 pak pracoval v nově otevřeném rodinném hostinci na tržnici Tobdžija v Bělehradě, který Bajloniovi provozovali do roku 1870.[1] Ten byl zdejším centrem české komunity a sídlem jejích krajanských spolků.[2]
Jeho jméno rovněž spojováno s rozvojem pivovarnictví v Srbsku. S využitím svých zkušeností s výrobou pivních sudů vycítil příležitost k pivovarnickému podnikání v Bělehradě a připojil se ke skupině bělehradských obchodníků, kteří v roce 1871 založili První srbskou pivovarskou společnost (Prvo srpsko pivarsko društvo), kde následně figuroval jeden z hlavních akcionářů a člen představenstva. Součástí tohoto podniku byl i malý pivovar na rohu ulic Skadarska a Cetinjska, který koupila společnost Ignjat Bajloni a synové.[1] Jakov jako jeho manažer udělal vše pro to, aby zde vznikl velký a moderní pivovar: provoz prošel rozsáhlou přestavbou a následně se stal jedním z nejmodernějších v zemi. Za účelem rozšíření areálu byly firmě poskytnuty úvěry, zakoupeny a zastavěny sousední parcely a dovezeno moderní pivovarské zařízení z českých zemí a Německa.[4] Jako jeden z prvních ve městě využíval elektřinu z první bělehradské elektrárny. Na Světové výstavěv roce 1900 v Paříži získal za své výrobky významná průmyslová ocenění.
Po smrti otce Ignáce roku 1875 se Jakub staral o rodinný pivovar, bratr Antonín, který se u strýce vyučil mlynářem, provozoval firmou vlastněné mlýny. Mlynářství Bajloni se v dalších desetiletích stalo jednim z největších průmyslových podniků svého druhu v zemi.
Války s Osmanskou říší
Jakub Bajloni se jako voják se také účastnil osvobozovacích válek Srbska proti Osmanské říši, srbsko-turecké a rusko-turecké války v letech 1876 až 1878. Za své válečné zásluhy obdržel válečnou medaili a Řád Takovského kříže III. stupně.[5] Během obou válek se mj. mlynářství Bajloni stalo předním dodavatelem mouky pro srbskou armádu a mlýny firmy následně pracovaly v téměř nepřetržitém provozu.
Národní banka Srbska
Jako schopný a energický podnikatel se rychle dostal na vrchol obchodní a průmyslové buržoazie v Srbsku. Na prvním shromáždění akcionářů Národní banky Srbska (Narodna banka Srbije) roku 1884 byl zvolen členem jejího představenstva a v této funkci setrval až do své smrti. Je jedním ze zakladatelů Srbské plavební společnosti (Srpsko brodarsko društvo) a jejím dlouholetým prezidentem. Rovněž byl členem představenstva Správy státních monopolů, členem průmyslové komory a mecenášem spolku Bělehradská živnostenská mládež.[1] V 90. letech 19. století byl předsedou českého krajanského spolku Lumír.
Jakub Bajloni zemřel 20. dubna 1902 v Bělehradě. Byl pohřben na zdejším Novém hřbitově.[1]
Rodina
Ožení se s Marií Valuhovou, dívkou českého původu a neteří známého bělehradského knihkupce. Měli dva syny: Ignáce (Ignjat, 1876–1935),[6][7] pozdějšího známého průmyslníka a guvernéra Národní banky Srbska, a Antonína (Anton), mlynářského podnikatele.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jakov Bajloni na srbské Wikipedii.
