Jacques Nicolas Billaud-Varenne, někdy také Jean Nicolas (23. dubna 1756, La Rochelle – 3. června 1819, Port-au-Prince) byl francouzský revolucionář a politik; hlavní viník zářijového masakru (1792), jako předseda Konventu předvolatel Marie Antoinetty před revoluční tribunál (1793).
Život
Byl synem zámožného právníka, nejprve prokurátora, později advokáta. Po bouřlivém dospívání příslušníka zlaté mládeže, vstoupil do mnišského řádu oratoriánů. Stal se studijním vedoucím kláštera v městečku Juilly. Určitý čas žil dle řádových stanov v pokoře a zbožnosti a v řádu vystudoval práva. Roku 1783 opouští řeholi a roku 1785 se stal advokátem v Paříži. Dalším rokem uzavřel sňatek s dcerou velkostatkáře z Verdunu a připojil příjmení své ženy k svému (Varenne) a stal se zámožným a váženým měšťanem.
Francouzskou revoluci přivítal s nadšením. Byl autorem řady letáků, útočících proti církvi a proti aristokracii. Roku 1791 byl jmenován soudcem 4. pařížského obvodu a sblížil se s Dantonem, Maratem a Robespierrem. Vedl jakobínský klub a byl jedním z původců útoku na Tuilerijský palác 10. srpna 1792. Spolu s Dantonem zorganizoval tzv. zářijové masakry. V Konventu požadoval okamžitou popravu krále, významně přispěl pádu girondistů a obžaloval generála Custine, Houcharda a řadu dalších spolu s četnými jejich podřízenými, adjutanty a úředníky s kterými přišel při svých inspekčních cestách do styku a které vybíral namátkou. V době Hrůzovlády byl předsedou Konventu a členem Výboru pro veřejné blaho. Na jeho přání byli předvoláni před revoluční tribunál vévoda Ludvík Filip II. Orleánský, královna Marie Antoinetta (proces s Marií Antoinettou) a četné další oběti krvelačného běsnění. Přestože byl pouhou kreaturou Robespierra, vykonávající špinavou práci, v době thermidorského převratu 27. července 1794 se podílel na jeho pádu.
Po převratu však přece byl zatčen, ale díky četným kontaktům se vyhnul gilotině a byl odsouzen k deportaci do Cayenne (1. srpna 1795). Roku 1799 byla vyhlášena rozsáhlá amnestie, která zahrnovala i Billauda-Varenne. Ten ji však odmítl a zůstal v pustinách Guayany. Roku 1816 odjel do New Yorku a pokusil se kontaktovat francouzské emigranty. Všude se ale setkal s pohrdavým odmítáním a proto odjel na Santo Domingo, kde obdržel od prezidenta Petiona malou penzi. V Port-au-Prince také zemřel. Roku 1821 jeho jménem vydané paměti jsou podvrhem.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
.png)
