Pocházel z rodiny středního rolníka. Ve věku tří let ztratil matku. O pět let později se jeho otec znovu oženil, ale starala se o něho i nadále jeho babička, která však zemřela, když mu bylo čtrnáct let. Otec jej pak pro neustálé konflikty s macechou poslal do Eda do učení. Během učňovských let se začal zajímat o poezii haiku, ve dvaceti čtyřech letech ji začal studovat u básníka Čikua Kobajašiho, který byl hlavou básnické školy Nirokuan (二六庵). Ve dvaceti devíti letech začal svou sedmiletou pouť po Japonsku a poté žil poměrně nuzně v Edu. Když onemocněl jeho otec, vrátil se do rodné vsi, aby jej ošetřoval. Po jeho smrti roku 1801 se musel soudit se svou macechou o dědictví, protože ta si nárokovala otcův majetek celý. Po dlouhých letech soudních pří získal polovinu otcova majetku a mohl se ve čtyřiceti devíti letech usadit v rodném domě. O rok později se oženil a založil rodinu. Avšak v raném věku mu zemřely tři děti a roku 1823 i manželka. O rok později se opět oženil, ale během tří měsíců se manželství rozpadlo. O dva roky později se oženil ještě jednou. Když pak roku 1827 přišel při požáru o dům, ubytoval se ve skladu, který dodnes stojí. Zde také roku 1827 zemřel.[1]
Dílo
Jako básník byl Issa Kobajaši velmi plodný. Dochovalo se téměř 20 000 jeho básní, ve kterých s něžným pohledem a dětskou čistotou zaznamenával své pocity a postřehy. Nepřidržoval se zcela tradičních pravidel pro básně haiku a výrazně rozšířil jejich tematický okruh, když kromě přírodních motivů (měsíc, květy, vítr, voda, zvířata, hmyz) kladl důraz také na soucítění se slabými. Používal i hovorové výrazy a dialekt, humor i satiru. Velká část jeho básnické tvorby je obsažena v jeho denících psaných poetickou prózou haibun, kterých je celkem osm. Nejvíce jsou oceňovány:
Čiči no šúen nikk (1801, 父の終焉日記. Deník z posledních dnů otcových), deník z doby, kdy ošetřoval svého na smrt nemocného otce.
Z básnických sbírek je nejznámější Ora ga haru (1819, おらが春, Moje jaro), ve které vyjádřil svou radost nad narozením dcery i žal nad její smrtí. V jeho pracích se dá také nalézt více než 250 básní renga (dlouhá báseň skládaná v kolektivu), na nichž spolupracoval.[1]
Ukázka z poezie
I v obraze pekla si na plotě zpívá skřivánek
Nezabíjej mouchu nevidíš, jak spíná ručičky jak prosí?
Žába se tváří jako by právě vykvákala na oblohu mrak
Mléčná dráha, Japonské sdružení při Orientálním ústavě, Praha1937, přeložil Alfons Breska, antologie z japonských básníků haiku XVII. a XVIII. století, znovu Aurora, Praha1999.
