|
Ilindensko-preobraženské povstání
| Ilindensko-preobraženské povstání |
|---|
 Mapa povstání v regionech Makedonie a Thrákie. Současné hranice jsou viditelné, spolu s osmanské hranice v té době. |
| | Trvání | 2. srpna 1903 – listopad 1903 |
|---|
| Místo | Osmanské vilayets Manastir, Adrianople & Edirne, Kosovo a Soluň |
|---|
| Příčiny | Osmanská nadvláda |
|---|
| Výsledek | Potlačení povstání. Do Bulharska prchá 30 000 uprchlíků. |
|---|
| Strany |
|---|
| Osmanská říše
| Kruševnská republika
VMRO
SMAC
Strandzha republika
|
| | Síla |
|---|
| 350,931 (podle VMRO)[1]
| 26,408 (podle VMRO) [1]
|
| | Ztráty |
|---|
| 5328 zraněno nebo zabito (podle VMRO)[1]
| (Podle VMRO)[1]
994 povstalců zabito nebo zraněno
4 694 civilistů zabito
Znásilněno 3 122 dívek a žen
Uneseno 176 dívek a žen
12 440 domů shořelo
Bez domova zůstalo 70 835 lidí
|
|
| | mnoho lidí zabito jako odplata | | Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ilindenské povstání (bulharsky Илинденско-Преображенско въстание, makedonsky Илинденско востание) bylo vzpourou bulharského obyvatelstva proti osmanské moci v Makedonii. Název povstání odkazuje na Ilinden, název Eliášových dnů, a na Preobrazhenie, což znamená Proměnění. Organizátorem byla bulharská militantní organizace VMRO, která se proslavila řadou útoků na turecké cíle. Útoky vzbouřenců se soustředily především na infrastrukturu (narušení telegrafního a železničního spojení) a symboly osmanské moci (domy tureckých správců). Povstalcům se podařilo obsadit řadu oblastí a vyhlásit tzv. Kruševskou republiku. Vzpoura trvala od začátku srpna do konce října a pokrývala rozsáhlé území od východního pobřeží Černého moře až k břehům Ohridského jezera.[pozn. 1] Ta však měla pouze krátkého trvání. Turci totiž povstání velmi tvrdě potlačili – mnoho tisíc lidí bylo zabito, řada vesnic vypálena a celé kraje zpustošeny. Potlačení celé vzpoury se účastnilo na 20 tisíc tureckých vojáků, kteří obklíčili Kruševo, centrum povstaleckých aktivit. Proti nim se mohlo postavit pouze 1 200 vzbouřenců. Ti navíc nezískali podporu ze zahraničí a byli velmi špatně vyzbrojeni. Ilindenské povstání tak bylo potlačeno již 10. srpna 1903.
Povstání v oblasti Makedonie zasáhlo většinu střední a jihozápadní části Monastir Vilayet, kde dostalo podporu hlavně místních bulharských rolníků,[2][3][4][5][6] a do určité míry i Aromanská populace regionu.[7] Prozatímní vláda byla ustanovena ve městě Kruševo, kde povstalci 12. srpna vyhlásili Kruševskou republiku, která byla zaplavena již po deseti dnech. [8] Dne 19. srpna vedlo úzce související povstání organizované bulharskými rolníky v Adrianople Vilayet[9] k osvobození velkého území v pohoří Strandža a vytvoření prozatímní vlády ve Vassiliku ve Strandžské republice. To trvalo asi dvacet dní, než byli Turci potlačeni. [8] Povstání pohltilo také vilayety v Kosovu a Soluni.[10]
V době, kdy povstání začalo, mnoho z jeho nejslibnějších potenciálních vůdců, včetně Ivana Garvanova a Gotse Delcheva, již bylo Osmany zatčeno nebo zabito a úsilí bylo za pár měsíců zrušeno. Přeživším se podařilo v příštích několika letech udržovat partyzánskou kampaň proti Turkům, ale její větší účinek spočíval v tom, že přesvědčil evropské mocnosti, aby se pokusily přesvědčit osmanského sultána, že musí vůči svým křesťanským subjektům v Evropě zaujmout uklidňující postoj.
Předehra
Na přelomu 20. století se Osmanská říše rozpadala a země, které držely ve východní Evropě více než 500 let, přecházely k novým vládcům. Makedonie a Thrákie byly regiony neurčitých hranic sousedících s nedávno nezávislými řeckými, bulharskými a srbskými státy, ale samy o sobě byly stále pod kontrolou osmanských Turků. Každý ze sousedních států založil nároky na Makedonii a Thrákii na základě různých historických a etnických složení. Populace však byla velmi smíšená a konkurenční historické nároky byly založeny na různých říších v dávné minulosti.[11] Soutěž o kontrolu se uskutečňovala převážně prostřednictvím propagandistických kampaní zaměřených na získání místního obyvatelstva a probíhala převážně prostřednictvím kostelů a škol. Místní skupiny a tři konkurenční vlády také podporovaly různé skupiny žoldáků.[11] [12]
Ilindenské povstání
Popis dat a podrobností povstání zaznamenal anarchistický autor Georgi Khadziev, který přeložil Will Firth. Dne 28. července byla zpráva rozeslána revolučním hnutím, ačkoli tajemství bylo uchováno až do poslední chvíle. Povstání začalo v noci 2. srpna a zahrnovalo velké regiony v Bitola a okolí, kolem jihozápadu dnešní Makedonie a některých severů Řecka. Té noci a brzy ráno bylo město Kruševo napadeno a zajato 800 povstalci. Současně po třech dnech bojů, po nichž následovalo obléhání od 5. srpna, bylo město Smilevo zajato povstalci. Město Kleisoura poblíž Kastorie dobyli povstalci asi 5. srpna. 14. srpna pod vedením Nikoly Puškarova některé skupiny poblíž Skopje zaútočily a vykolejily vojenský vlak. V Razlogu se obyvatelstvo připojilo k povstání. To bylo dále na východ, v Pirin Makedonii v dnešním Bulharsku. [13]
4. srpna byla pod vedením Nikoly Kareva zřízena místní správa s názvem Kruševská republika. Téhož dne a následujícího dne se turecké jednotky neúspěšně pokusily dobýt Kruševo. [14] 12. srpna, po bitvě u Slivy, síla 3 500 osmanských vojáků[15] dobyla a spálila Kruševo. Drželi ho povstalci jen deset dní. Kleisoura byl nakonec Osmany znovu dobyt 27. srpna[14]
Mezi další zapojené regiony patřily Ohrid, Florina a Kičevo. V soluňském regionu byly operace mnohem omezenější a bez většího místního zapojení, částečně kvůli neshodám mezi frakcemi Interní makedonské revoluční organizace (IMRO). Také v oblasti Prilepu, bezprostředně na východ od Bitoly, nedošlo k žádnému povstání.[16]
Důvodem, proč bylo povstání strategicky vybráno v bitevním vilayetu a v širší jihozápadní oblasti Makedonie, bylo to, že se nacházelo nejdále od Bulharska a pokoušelo se před Velmoci ukázat, že povstání bylo čistě makedonské charakter a jev.[17] Podle jednoho ze zakladatelů IMARO – Petara Poparsova byla myšlenka držet si odstup od Bulharska proto, že jakékoli podezření na jeho rušení mohlo poškodit obě strany: Bulharsko i organizaci.[18] Povstání se ve skutečnosti brzy rozšířilo do přilehlých vilayetů v Kosovu, Soluni a Adrianopole (v Thrákii).[19]
Krastovdenské povstání
- Milice působící v oblasti Serres, vedené Yanem Sandanskim a povstaleckou jednotkou Nejvyššího výboru, zadržovaly velké turecké síly. Tyto akce začaly v den Křížového svátku (bulharský Krastovden, 27. září) a nezahrnovaly místní obyvatelstvo tolik jako v jiných regionech a byly na východ od Monastiru a na západ od Thrákie.[20]
V oblastech zahrnujících povstání z roku 1903 byli albánští vesničané v situaci, kdy byli buď ohroženi četou IMRO, nebo byli přijati osmanskými úřady, aby povstání ukončili.
Preobrazhenie povstání
Podle Khadzieva bylo hlavním cílem povstání v Thrákii podpora povstání dále na západ, zapojením tureckých vojsk a zabráněním jejich přesunu do Makedonie. Mnohé z těchto operací byly diverzní, ačkoli bylo zabito několik vesnic, a oblast ve Strandži byla držena asi dvacet dní. Tomu se někdy říká Strandžova republika nebo Strandžova komuna, ale podle Khadzieva nikdy neexistovala otázka státní moci v regionu Thrákie.
- Ráno 19. srpna byly provedeny útoky na vesnice v celém regionu, včetně Vasilika (nyní Carevo), Stoilova (poblíž Malko Tarnovo) a vesnic poblíž Edirne.
- 21. srpna byl vyhozen do povětří přístavní maják v Igneadě.
- Kolem 3. září začala silná osmanská síla znovu prosazovat jejich kontrolu.
- 8. září Turci obnovili kontrolu a čistili.
Povstání pohoří Rhodope
V pohoří Rhodope v západní Thrákii se povstání projevilo pouze v odklonech některých cheta v oblastech Smolyan a Dedeagach.[21]
Následky
Reakce osmanských Turků na povstání byla reakce ohromné síly. Jedinou nadějí pro povstalce byl vnější zásah, a to nikdy nebylo politicky proveditelné. Přestože byly akce bulharskými zájmy upřednostňovány, byla samotná bulharská vláda povinna před povstáními postavit makedonské povstalecké skupiny mimo zákon a usilovat o zatčení svých vůdců. To byla podmínka diplomacie s Ruskem.[22] Slábnoucí Osmanská říše se s nestabilitou vypořádala pomstou místního obyvatelstva, které rebely podporovalo. Samotné ztráty během vojenských kampaní byly poměrně malé, ale poté byly tisíce zabity, popraveny nebo bezdomovci. Historička Barbara Jelavich odhaduje, že bylo zničeno asi devět tisíc domů,[23] a byly vyrobeny tisíce uprchlíků. Podle Georgi Khadzieva bylo spáleno 201 vesnic a 12 400 domů, zabito 4 694 lidí, přičemž asi 30 000 uprchlíků uprchlo do Bulharska.[24]
Dědictví
Zobrazení povstání pozdějšími historiky často odrážejí probíhající národní aspirace. Historici ze Severní Makedonie je považují za součást snahy o nezávislý stát, kterého nakonec dosáhl jejich vlastní nový národ. Ve skutečnosti existuje jen velmi malá historická kontinuita od povstání po moderní stát, ale makedonské zdroje mají tendenci zdůrazňovat počáteční cíle politické autonomie, když byla založena IMARO. Supremacistická frakce prosazovala, aby se povstání uskutečnila v létě roku 1903, zatímco levé křídlo se zasazovalo o více času a více plánování.[25] Historici z Bulharska zdůrazňují nepochybný bulharský charakter rebelů, ale mají tendenci bagatelizovat kroky k politické autonomii, které byly před povstáními součástí organizace IMARO. Západní historici obecně odkazují jednoduše na ilindenské povstání, které označuje datum, kdy povstání začalo. V Bulharsku je běžnější odkazovat na povstání Ilinden-Preobrazhenie, které dává rovné postavení činnostem zahájeným v Preobrazhenie poblíž bulharského pobřeží Černého moře a omezuje zbytečné zaměření na makedonský region. Některé zdroje je považují za dvě související, ale odlišné povstání, a jmenují je Ilindenské povstání a Preobraženské povstání. Bulharské zdroje mají tendenci zdůrazňovat kroky v rámci IMARO k hegemonii s Bulharskem, jak je prosazují supremacistické a pravicové frakce.
Vůdci ilindenského povstání jsou v Severní Makedonie oslavováni jako hrdinové. Jsou považováni za makedonské vlastence a za zakladatele úsilí o makedonskou nezávislost v Makedonii. Jména revolucionářů IMARO jako Gotse Delchev, Pitu Guli, Dame Gruev a Yane Sandanski byla zahrnuta do textů hymny Socialistické republiky Makedonie Denes nad Makedonija („Dnes nad Makedonií“). Existují města pojmenovaná podle vůdců v Bulharsku i Severní Makedonii. Dne 2. srpna je v Severní Makedonii státní svátek, známý jako Den republiky[26] který jej považuje za den své první státnosti v moderní době. Je to také datum, kdy byla v roce 1944 v ASNOM vyhlášena Makedonská lidová republika jako ústavodárná republika Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Událost ASNOM se nyní v Severní Makedonii označuje jako „Second Ilinden“, ačkoli neexistuje přímá souvislost s událostmi z roku 1903. V Bulharsku jsou dny Ilinden a Preobrazhenie jako výročí povstání veřejně oslavovány na místní úrovni, zejména v regionech Pirin Makedonie a Severní Thrákie.
Čest
V Bulharsku
V Severní Makedonie
- Obec Ilinden v regionu Skopje
- Ilinden, sídlo obce Ilinden
- Ilinden je vrchol na hoře Baba v národním parku Pelister[27]
- FK Ilinden 1955 Bašino, fotbalový klub poblíž Veles
- FK Ilinden Skopje, fotbalový klub v obci Ilinden
Někde jinde
Vrchol Ilinden na ostrově Greenwich na ostrovech Jižní Shetlandy, Antarktida je pojmenována po povstání
Odkazy
Poznámky
- ↑ Jména povstání z roku 1903 dali historici, nikoli rebelové. Názvy „Ilinden“ a „Preobrazhenie“ povstání získaly popularitu po první světové válce v Bulharsku. Pak se spojilo před balkánskými válkami makedonsko-thrácké osvobozenecké hnutí na dvě organizace. Jako početnější a aktivnější makedonští aktivisté vnucují bulharské veřejnosti hlavně název „Ilinden“. Od 60. let 20. století se členové bulharské historické komunity snaží popularizovat povstání „Ilinden-Preobrazhenie“. Jejich logika spočívá v tom, že na počátku 20. století byla organizace jedna: „makedonská-Adrianopolitan“ a jejím cílem bylo společné povstání. Někteří bulharští historici trvají na tom, že ke jménu povstání je třeba přidat „Den kříže“ (Krastovden), protože tehdy byl začátkem povstání v Serresově revolučním okrese. Před druhou světovou válkou zdůrazňovali historici v Jugoslávii bulharský původ povstání, ale po válce trvali na tom, že se jednalo o dvě samostatná povstání, která spolu nesouvisela, přičemž jedna byla bulharská a druhá makedonská, protože tato práce byla zachována. den v Makedonii z politických důvodů.
Reference
- ↑ a b c d Македония и Одринско 1893–1903. Мемоар на Вътрешната организация.. Sofia: Internal Macedonian-Adrianople Revolutionary Organization, 1904. (Bulgarian) Je zde použita šablona
{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
- ↑ "However, contrary to the impression of researchers who believe that the Internal organization espoused a "Macedonian national consciousness," the local revolutionaries declared their conviction that the "majority" of the Christian population of Macedonia is "Bulgarian." They clearly rejected possible allegations of what they call "national separatism" vis-a-vis the Bulgarians, and even consider it "immoral." Though they declared an equal attitude towards all the "Macedonian populations." Tschavdar Marinov, We the Macedonians, The Paths of Macedonian Supra-Nationalism (1878–1912), in "We, the People: Politics of National Peculiarity in Southeastern Europe" with Mishkova Diana as ed., Central European University Press, 2009, ISBN 9639776289, pp. 107-137.
- ↑ The political and military leaders of the Slavs of Macedonia at the turn of the century seem not to have heard the call for a separate Macedonian national identity; they continued to identify themselves in a national sense as Bulgarians rather than Macedonians.[...] (They) never seem to have doubted "the predominantly Bulgarian character of the population of Macedonia". "The Macedonian conflict: ethnic nationalism in a transnational world", Princeton University Press, Danforth, Loring M. 1997, ISBN 0691043566, p. 64.
- ↑ "The last of the significant leaders of the Uprising – Dame Gruev, died one 23 December 1906 in a fight with Turkish soldiers. The Turkish Press described him as the biggest leader of the Bulgarian Revolutionary Committee. French, Austrian, Russian, American and British consuls and ambassadors reported to their governments the preparation and the crushing of the Ilinden Uprising and described it as a Bulgarian event. The Turks themselves described the uprising as a Bulgarian conspiracy." Chris Kostov, Contested Ethnic Identity: The Case of Macedonian Immigrants in Toronto, 1900-1996, Volume 7 of Nationalisms across the globe, Peter Lang, 2010, ISBN 3034301960, pp. 87-88.
- ↑ The modern Macedonian historiographic equation of IMRO demands for autonomy with a separate and distinct national identity does not necessarily jibe with the historical record. A rather obvious problem is the very title of the organization, which included Thrace in addition to Macedonia. Thrace whose population was never claimed by modern Macedonian nationalism...There is, moreover, the not less complicated issue of what autonomy meant to the people who espoused it in their writings. According to Hristo Tatarchev, their demand for autonomy was motivated not by an attachment to Macedonian national identity but out of concern that an explicit agenda of unification with Bulgaria would provoke other small Balkan nations and the Great Powers to action. Macedonian autonomy, in other words, can be seen as a tactical diversion, or as "Plan B" of Bulgarian unification. İpek Yosmaoğlu, Blood Ties: Religion, Violence and the Politics of Nationhood in Ottoman Macedonia, 1878–1908, Cornell University Press, 2013, ISBN 0801469791, pp. 15-16.
- ↑ The "Adrianopolitan" part of the organization's name indicates that its agenda concerned not only Macedonia but also Thrace — a region whose Bulgarian population is by no means claimed by Macedonian nationalists today. In fact, as the organization's initial name ("Bulgarian Macedonian-Adrianople Revolutionary Committees") shows, it had a Bulgarian national character: the revolutionary leaders were quite often teachers from the Bulgarian schools in Macedonia. This was the case of founders of the organization... Their organization was popularly seen in the local context as "the Bulgarian committee(s). Tchavdar Marinov, Famous Macedonia, the Land of Alexander: Macedonian identity at the crossroads of Greek, Bulgarian and Serbian nationalism in Entangled Histories of the Balkans – Volume One: National Ideologies and Language Policies with Roumen Daskalov and Tchavdar Marinov as ed., BRILL, 2013, ISBN 900425076X, pp. 273-330.
- ↑ Autonomy for Macedonia and the vilayet of Adrianople (southern Thrace) became the key demand for a generation of Slavic activists. In October 1893, a group of them founded the Bulgarian Macedono-Adrianopolitan Revolutionary Committee in Salonica...It engaged in creating a network of secretive committees and armed guerrillas in the two regions as well as in Bulgaria, where an ever-growing and politically influential Macedonian and Thracian diaspora resided. Heavily influenced by the ideas of early socialism and anarchism, the IMARO activists saw the future autonomous Macedonia as a multinational polity, and did not pursue the self-determination of Macedonian Slavs as a separate ethnicity. Therefore, Macedonian (and also Adrianopolitan) was an umbrella term covering Bulgarians, Turks, Greeks, Vlachs, Albanians, Serbs, Jews, and so on. While this message was taken aboard by many Vlachs as well as some Patriarchist Slavs, it failed to impress other groups for whom the IMARO remained the Bulgarian Committee. Historical Dictionary of Republic of Macedonia, Historical Dictionaries of Europe, Dimitar Bechev, Scarecrow Press, 2009, ISBN 0810862956, Introduction.
- ↑ a b [s.l.]: [s.n.] An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
- ↑ The Adrianople region became one of the Bulgarians' most coveted irredentas, second only to Macedonia. By the end of the 19th century, the total population in the Adrianople region amounted to almost one million people, nearly one-third of whom were Bulgarians...A Bulgarian national liberation movement began to develop immediately after 1878, in close cooperation with the national liberation movement in Macedonia, and acquired an organized character after the creation of the Internal Macedonian-Adrianopolitan Revolutionary Organization (IMARO) in 1893. It relied mainly on the refugees from the Adrianople region who were living in Bulgaria, but there was also an "internal" organization. Its actions culminated in the Preobrazhenie (Transfiguration) Uprising, which broke out two weeks after the Ilinden Uprising, on 6/19 August 1903. Raymond Detrez, Historical Dictionary of Bulgaria, Historical Dictionaries of Europe, No. 46, Scarecrow Press, 2006, ISBN 0810849011, p. 3.
- ↑ Nadine Lange-Akhund, The Macedonian Question, 1893-1908, from Western Sources, East European Monographs, 1998; ISBN 0880333839, p. 125.
- ↑ a b [s.l.]: [s.n.] , first published in 1931, by H. Holt & Co.
- ↑ [s.l.]: [s.n.]
- ↑ [s.l.]: [s.n.] An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
- ↑ a b [s.l.]: [s.n.] An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
- ↑ Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-11-20]. Dostupné v archivu.
- ↑ [s.l.]: [s.n.] An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
- ↑ PERRY, Duncan M. Death of a Russian Consul: Macedonia 1903. Russian History. 1980, s. 204. ISSN 0094-288X. DOI 10.1163/187633180x00139. Je zde použita šablona
{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
- ↑ Тодор Петров, Цочо Билярски, Вътрешната македоно-одринска революционна организация през погледа на нейните основатели; Военно издателство; София, 2002, ISBN 954-509-233-5 стр. 205.
- ↑ Raymond Detrez, The A to Z of Bulgaria; Edition 2, SCARECROW Press, 2010, ISBN 0810872021, p. 217.
- ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9780691099958. "The Uprising in 1903 had involved mainly Slav-speaking Christians with the assistance of the Vlah population. Albanian villagers had largely found themselves either under threat from VMRO četas or recruited into the Ottoman effort to crush the Uprising."
- ↑ Петко Т. Карапетков, Славейно. Пловдив, 1948 г., стр 216—219.
- ↑ [s.l.]: [s.n.]
- ↑ [s.l.]: [s.n.]
- ↑ [s.l.]: [s.n.] An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
- ↑ Colliers Encyclopedia, Macedonia, 1993 edition.
- ↑ Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-11-20]. Dostupné v archivu.
- ↑ Пелистер
Externí odkazy
|
|
