Cílem básníků hřbirovní školy bylo záměrně rozněcovat filozofickou melancholii (Philosophic Melancholy) jako nový zdroj citovosti, poezie a ctnosti, kterou Thomas Gray nazval bílou melancholií (white melancholy) na rozdíl od trýznivé černé melancholie, kterou podle něho trpěl Hamlet. Používali k tomu osamělé rozjímání v různých pochmurných scenériích jako je polorozpadlý gotický kostel s břečťanem porostlou věží osvětlovaný bledou měsíční září, opuštěná márnice s jedinou mdlou svíčkou, větrem pročesávaný hřbitovní trávník, houkání sovy atp. Tímto způsobem navozená teskná nálada podle nich obměkčovala srdce, vyvolávala ctnostné pocity, odvracela mysl od zkaženosti světa a osvobozovala představivost od konvencí civilizovaného života.[4]
Patrně první básní, která je do hřbitovní školy řazena, je A Night-Piece on Death (1717, Noční skladba na smrt) Thomase Parnella, která svou citovostí předjímá pozdější básnická rozjímání o odevzdanosti osudu a smrti.[5] Za základní dílo hřbitovní školy je však považována báseň Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality) od Edwarda Younga. Dalšími autory byly přidávány pocity tajuplnosti a vážnosti, zájem o starodávné anglické básnické formy a lidovou poezii.[6] Za myšlenkové vyvrcholení školy lze považovat Elegii psanou na hřbitově vesnickém (1750, Elegy Written in a Country Churchyard) od Thomase Grayho.[7]
