Ziegenhals neboli dnešní Hlucholazy vznikly na počátku 13. století v rámci kolonizační akce prováděné vratislavským biskupem Vavřincem Dolivetou. První písemná zmínka pochází z roku 1249. Počátky města jsou stejně jako v případě sousedního Cukmantlu (Zlatých Hor) úzce spjaty s těžbou zlata, které bylo možné dobývat v tzv. měkkých (povrchových) dolech a také metodou rýžování ze zdejších řek včetně Bělé. Vrcholu svého hospodářského rozkvětu dosáhlo v 15. a 16. století. Vedle zlata se tehdy získávaly i další rudy, například železo, olovo, stříbro či měď, a rozvíjela se i podpovrchová těžba, čehož důkazem je například šestikilometrová Tříkrálová štola vyražená kolem roku 1550. V 17. století došlo k postupnému útlumu báňské činnosti.[11][12]
V roce 1290 bylo niské panství vratislavských biskupů, na jehož území ležel Ziegenhals, povýšeno na knížectví. To se roku 1342 stalo lénem českých králů a bulou Karla IV. bylo v roce 1348 začleněno do Koruny české. Po první slezské válce v roce 1742 došlo k rozdělení Slezska a severní část Niska včetně Ziegenhalsu připadla Prusku. Město se ocitlo v blízkosti nové hranice a poprvé v jiném státě než Cukmantl. Náleželo teď k okresu Nisa (Landkreis Neisse), který se po správní reformě v roce 1815 stal součástí vládního obvodu Opolí (Regierungsbezirk Oppeln) v rámci provincie Slezsko, od roku 1871 ve sjednoceném Německu.
Šibeniční hora (polsky Góra Szubieniczna, německy Galgenberg) v západní části města upomíná na období 1622 až 1684, kdy byl Ziegenhals jedním z dějišť čarodějnických procesů ve Slezsku. Oběšením tam přišlo o život dvacet žen a dva muži.[13]
Pohlednice z přelomu 19. a 20. století
V druhé polovině 19. století se v Ziegenhalsu rozvinulo lázeňství s využitím vodoléčebných metod Vinzenze Priessnitze a Sebastiana Kneippa. První lázeňský dům Juppebad byl otevřen v roce 1877. Na podnět Promenádního spolku (Promenadenverein) vznikl lázeňský park na severovýchodních svazích Parkové hory (Holzbergu), který spojila s městem promenáda – dnešní ulice Jana Pawła II.[14][15] Současný název, který se v českých pramenech objevuje od konce 19. století a po druhé světové válce se v popolštěné podobě stal oficiálním, je podle některých teorií odvozen od původně ironického označení „hluché lázně“, jež mělo být projevem rivality mezi Ziegenhalsem a Frývaldovem (Jeseníkem).[16]
V roce 1875 získal Ziegenhals železniční spojení s Nisou a Krnovem, na které se roku 1888 napojila trať z Hanušovic přes Frývaldov. Největšími průmyslovými podniky byly celulózka založená v roce 1893 a továrna na knoflíky fungující od roku 1910.[17]
Po první světové válce si oblast Hlucholazů kvůli strategicky významné železniční trati nárokovalo Československo.[18] Město však zůstalo na území Německa až do roku 1945, kdy bylo na základě Postupimské dohody přiznáno Polsku. Uvažovalo se pak o Hlucholazích jako jednom z míst, které mohou být odevzdány Československu náhradou za část západního Těšínska (tzv. Záolží),[19] nakonec ale došlo pouze k malé úpravě hranice v roce 1958, kdy výměnou za Krasov u Vidnavy byl k Polsku připojen Skřivánkov a na několika místech došlo k „napřímení“ hraniční čáry.
Rudá armáda vkročila do Hlucholazů až 9. května 1945, tedy již po kapitulaci Německa.[20] Město neutrpělo téměř žádné válečné škody.[17] Původní německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených Sovětskému svazu a osadníci z centrálního Polska. Lázeňský status Hlucholazy po válce ztratily, na dřívější tradice však částečně navázala Specializovaná nemocnice Ministerstva vnitra (Szpital Specjalistyczny MSWiA, původně sanatorium pro tuberkulózní pacienty založené v roce 1948) a rekreační střediska FWP (Fundusz Wczasów Pracowniczych – „Zaměstnanecký dovolenkový fond“). V období socialismu se značně rozvinul průmysl: papírenské závody (Głuchołaskie Zakłady Papiernicze), textilní závody (Zakłady Przemysłu Odzieżowego), továrny na nábytek (Głuchołaskie Fabryki Mebli), výroba armatur (Fabryka Armatur Głuchołazy) a další. Na levém břehu Bělé Jesenické byla postavena panelová sídliště Koszyka a Konstytucji 3 Maja, na pravém pak sídliště Tysiąclecia. Město silně postihly povodně v červenci 1997.[21]
Turistické zajímavosti
Historické jádro oválného půdorysu s dochovanou zástavbou převážně z 19. století, pozůstatky městských hradeb včetně 25metrové gotické věže Horní brány sloužící jako rozhledna, farním kostelem svatého Vavřince s gotickou fasádou o dvou věžích a barokním zbytkem z dob přestavby v letech 1729–1731 a hřbitovním kostelíkem svatého Rocha postaveným v roce 1627;
Kostel svatého Františka z Assisi – novogotický z roku 1866, původně evangelický;
Promenáda – nyní ulice Jana Pawła II, osa bývalé lázeňské čtvrti s historickými hotely a vilami, například hotel Sudety postavený na místě prvního lázeňského domu Juppebad nebo bývalý prázdninový dům Zaměstnaneckého dovolenkového fondu (FWP) Polonia, původně lázeňský dům Wilhelmsbad z roku 1892; s levobřežní částí lázeňské čtvrti, kde se nachází mj. sanatorium Skowronek (dříve lázeňský dům Ferdinandsbad z roku 1882) spojuje promenádu tzv. Houpací můstek (Most Huśtany) z počátku 20. století;
Lázeňský park (Park Zdrojowy) na úpatí Přední kupy, založený v druhé polovině 19. století; revitalizace tzv. dolní části byla dokončena v roce 2009, horní pak v roce 2019; v blízkosti parku byla roku 2018 postavena šestiposchoďová gradovna;
Parková hora (Parkowa Góra nebo Góra Chrobrego, německy Holzberg) – masiv Zlatohorské vrchoviny tvořený třemi horami: Přední kupa (Przednia Kopa, 467 m n. m.), Prostřední kupa (Średnia Kopa, 543 m n. m.) a Zadní kupa (Tylna Kopa, 527 m n. m.); rozkládá se zde lesopark, který na severovýchodě plynule přechází v Lázeňský park; na vrcholu Přední kopy byla v roce 1898 postavena romantická rozhledna Hohenzollernwarte a vedle ní vznikla v letech 1926–1927 horská chata Holzbergbaude, v současnosti jsou oba objekty zanedbány; poblíž se nachází kaple svaté Anny z roku 1908 a útes zvaný Visuté skály (Wiszące Skały);
Tříkrálová štola (Sztolnia Trzech Króli), Horalská jeskyně (Grota Góralska) a Cikánská štola (Sztolnia Cygańska) – památky dolování zlata; nejznámější je Tříkrálová štola, původně odvodňovací o délce až šest kilometrů směrem ke Zlatým Horám vyražená kolem roku 1550; síť podzemních chodeb se dochovala jen částečně a v současnosti není zpřístupněna pro turisty;
Polský a český vlak ve stanici GłuchołazyGłuchołazy Miasto, staniční budova
Hlucholazy jsou železničním uzlem regionálního významu. Přeshraniční úseky do Mikulovic ve směru na Jeseník a Šumperk a do Jindřichova ve Slezsku ve směru na Krnov tvoří spolu peážní trať (viz železniční trať Šumperk–Krnov), která se spojuje s vnitrostátní polskou tratí č. 297 Hlucholazy – Nowy Świętów, jež je součástí spojení s Nisou. Vlaky Českých drah (v jízdním řádu 2020/2021 čtyři páry spěšných vlaků z Krnova/Bruntálu do Jeseníku/Lipové-lázní) úvraťují ve stanici Głuchołazy na severním okraji města, kde zastavují též vlaky polské společnosti Polregio do Nisy a Vratislavi (v jízdním řádu 2020/2021 dva páry). Ty jsou navíc prodlouženy do zastávky Głuchołazy Miasto (Hlucholazy město) ležící v blízkosti historického jádra a jednoho z obchodních komplexů, která tvoří přestupní centrum s autobusovým nádražím. V roce 2003 byla zrušena původní konečná vnitropolské trati – stanice Głuchołazy Zdrój (Hlucholazy lázně) v lázeňské čtvrti.
Gmina Hlucholazy provozuje na svém území složeném z města a 18 okolních vesnic sedm městských a příměstských autobusových linek (Komunikacja Gminna).[22] Regionální dopravu zajišťují podniky PKS Nysa (ve směru Nisa), PKS Głubczyce (ve směru Prudník), PKS Opole (do Opolí přes Prudník). Existují rovněž soukromí minibusoví dopravci (Euro-Bus Nysa, Auto-Fan). Linková přeshraniční autobusová doprava není provozována.
↑Spornou otázkou je příslušnost Hlucholazů k Dolnímu nebo Hornímu Slezsku. Niské knížectví, k němuž patřilo, bylo historicky považováno za dolnoslezské a svými sociálně-kulturními charakteristikami (vysídlení německé populace a polonizace města po druhé světové válce, absence slezského nářečí a osob hlásících se ke slezské národnosti) se současné Hlucholazy také kloní spíše k dolnoslezským městům. Na druhou stranu od roku 1815 byly součástí vládního obvodu Opolí, od jehož území se odvozuje moderní definice Horního Slezska.
↑WOCH, Marcin. Ekotoksykologia: rośliny, gleby, metale. Redakce Małgorzata Wierzbicka. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2015. 578 s. Dostupné online. ISBN978-83-235-1854-9. Kapitola Tereny metalonośne Dolnego Śląska, s. 189–205. (polsky)
↑WOJCIESZONEK, Adam. Sztolnie Trzech Króli [online]. Nowa Trybuna Opolska, 2005-10-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky)
↑SZYMKOWICZ, Paweł. Historia procesów czarownic na pograniczu nysko-jesenickim [online]. powiat.nysa.pl [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky)
↑BŁAŻEJCZYK, Krzysztof; KUCHCIK, Magdalena. Klimat i bioklimat Głuchołaz i Jarnołtówka. Warszawa: Instytut Geografii i Zagospodarowania Przestrzennego Polskiej Akademii Nauk, 2003. 78 s. (Dokumentacja geograficzna; sv. 28). Dostupné online. ISBN83-87954-37-3. S. 5. (polsky)
↑KONOPSKA, Beata; PUSTELNIK, Andrzej; PYSIEWICZ-JĘDRUSIK, Renata. Granice Śląska. Wrocław: Rzeka, 1998. ISBN83-906558-4-5. Kapitola Uwagi do zagadnienia granicy polsko-czechosłowackiej, s. 92–96. (polsky)
↑Statystyka miast i osiedli 1945–1965. Redakce Marian Klimczyk et al.. Warszawa: Główny Urząd Statystyczny PRL, 1967. (Statystyka regionalna; sv. 6). Dostupné online. Kapitola Daty wyzwolenia miast w 1944 i 1945 roku, s. 918. (polsky)
↑HANSZKE, Edyta. Choć od tragedii minęło 20 lat, trudno o niej opowiadać [online]. Nowa Trybuna Opolska, 2017-07-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_G%C3%B3rny_Stawek_(Goldenteich).jpg)
_-_two_trains.jpg)
