Hlavní žlučovod

Hlavní žlučovod
Schema žlučových cest, hlavní žlučovod je pod číslem 6
Schema žlučových cest, hlavní žlučovod je pod číslem 6
Schema žlučových cest, hlavní žlučovod je pod číslem 6
Latinsky ductus choledochus
Soustava žlučové cesty
Prekurzor Pars cystica jaterního pupenu
Gray 1198

Hlavní žlučovod, latinsky ductus choledochus , je trubicovitý orgán, který spojuje společný jaterní vývod, ductus hepaticus communis, a vývod žlučníku, ductus cysticus, s dvanáctníkem a tvoří tedy poslední část žlučových cest.

Hlavní žlučovod člověka je 2-9 cm dlouhý.[1] a jeho lumen má průměr 9-11 mm.[2] Vzniká spojením jaterního vývodu a vývodu žlučovodu asi 4 cm pod jaterní bránou a dále pokračuje v lig.hepatoduodenale v malé oponě před vrátnicovou žílou a napravo od jaterní tepny,[3] jako pars supraduodenalis.[4] Pak se stáčí dozadu za pars superior dvanáctníku jako pars retroduodenalis, vkládá se do žlábku hlavy pankreatu jako pars pancreatica a zanořuje se do stěny pars descendens dvanáctníku jako pars intramuralis. Ve stěně dvanáctníku probíhá šikmo a zvedá tak slizniční řasu zvanou plica longitudinalis duodeni, která se nachází na zadní straně pars descendens mediánně. Konečný úsek hlavního žlučovodu je obklopena snopci hladkého svalstva, které tvoří Oddiho svěrač. Do dvanáctníku žlučovod ústí na Vaterově papile (papilla duodeni major), výběžku sliznice asi v polovině plica longitudinalis, šíře ústí je 1-6 mm.[2]

Uvnitř Vaterovy papily je obvykle vytvořena dutina, ampulla hepatopancreatica, kde se hlavní žlučovod spojuje s hlavním vývodem slinivky břišní. Asi u 20 % lidí jsou oba vývody v ampule odděleny vazivovým septem.[2] U dalších 10-15 % lidí ústí hlavní žlučovod a vývod slinivky břišní do dvanáctníku zcela odděleně.[3]

Hlavní žlučovod u zvířat

žlučník s hlavním žlučovodem

Hlavní žlučovod je vytvořen u všech savců, kteří mají žlučový měchýř. U ovce a kozy se hlavní žlučovod ještě před svým vyústěním do dvanáctníku spojuje s hlavním vývodem slinivky v ductus pancreaticocholedocus, který pak ústí na Vaterově papille.[5] U prasete ústí na Vaterově papile pouze hlavní žlučovod, vývod slinivky břišní je samostatný.[6]

U koně, který žlučový měchýř nemá, se hlavní žlučovod nepopisuje, na Vaterově papile společně s hlavním pankreatickým vývodem ústí přímo společný jaterní vývod.[7]

Galerie

  • Průběh hlavního žlučovodu za duodenem jako pars retroduodenalis
    Průběh hlavního žlučovodu za duodenem jako pars retroduodenalis
  • Průběh žlučových cest (zeleně) v souvislosti s vrátnicovou žílou (modře) a jaterní tepnou (červeně) a okolními orgány
    Průběh žlučových cest (zeleně) v souvislosti s vrátnicovou žílou (modře) a jaterní tepnou (červeně) a okolními orgány
  • Průběh hlavního žlučovodu a vývodů slinivky břišní
    Průběh hlavního žlučovodu a vývodů slinivky břišní
  • Kresba Vaterovy papily ve dvanáctníku a zasondovaná ústí hlavního žlučovodu a hlavního vývodu slinivky břišní
    Kresba Vaterovy papily ve dvanáctníku a zasondovaná ústí hlavního žlučovodu a hlavního vývodu slinivky břišní
  • Vaterova papila viděna při gastroduodenoskopii
    Vaterova papila viděna při gastroduodenoskopii

Odkazy

Reference

  1. ↑ GULWANI, Hanni. Extrahepatic bile ducts Normal anatomy [online]. PathologyOutlines.com, Inc., rev. 9-2012 [cit. 2014-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-15. (anglicky) 
  2. ↑ a b c EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6. Kapitola Choroby žlučníku, s. 27. 
  3. ↑ a b Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot; autor kapitoly: Jay H. Lefkowitch. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. Kapitola Anatomy and Function, s. 5. (anglicky) 
  4. ↑ ZILLES, Karl; TILLMANN, Bernhard. Anatomie. Berlín: Springer DE, 2010. 1022 s. Dostupné online. ISBN 978-3-540-69481-6. Kapitola Bauchhöhle und Becken, s. 860. (německy) 
  5. ↑ ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. Kapitola 5.7.2. Topografická anatomie orgánů břišní dutiny přežvýkavců, s. 269. 
  6. ↑ ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. Kapitola 5.7.2. Topografická anatomie orgánů břišní dutiny prasete, s. 255. 
  7. ↑ ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. Kapitola 5.7.2. Topografická anatomie orgánů břišní dutiny koně, s. 242. 

Literatura

  • LUKÁŠ, Karel; ŽÁK, Aleš. Gastroenterologie a hepatologie. Praha: Grada, 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1787-6. 
  • EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6. 
  • Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. (anglicky) 
  • ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X.