Hanns Eisler se narodil v saském Lipsku. Byl synem profesora filosofie Rudolfa Eislera a Marie Idy Fischerové. Jeho otec byl Žid a matka luteránka. V roce 1901 se rodina přestěhovala do Vídně. Bratr Gerhart se stal komunistickým novinářem a sestra Elfrída byla ve dvacátých letech předsedkyní německé komunistické strany. Po emigraci do USA zcela změnila své názory a stala se zapřisáhlou odpůrkyní komunismu. Psala antikomunistické pamflety a dokonce svědčila proti svému bratru před Výborem pro neamerickou činnost.
Mladá léta
Během 1. světové války sloužil Eisler jako voják v rakousko-uherské armádě a byl několikrát zraněn. Po skončení války studoval v letech 1919–1923 ve Vídni u Arnolda Schoenberga. Byl prvním ze Schoenbergových žáků komponujících dvanáctitónovou a seriální technikou. V roce 1920 se oženil s Charlottou Demantovou, se kterou měl syna Georga, který se stal známým malířem. V roce 1925 se přestěhovali do Berlína, který byl v té době centrem experimentů v hudbě, divadle i filmu. Stal se aktivistou Komunistické strany Německa a vyučoval na Marxistické dělnické škole. Jeho hudba inklinovala k politickým tématům a (k Schoenbergově zděšení) se stávala přístupnější a vstřebávala prvky jazzu a kabaretu.
V té době se také spřátelil s Bertoldem Brechtem, jehož příklon k marxismu proběhl přibližně v téže době. Přátelství a spolupráce těchto dvou umělců trvala až do Brechtovy smrti v roce 1956. Eisler napsal hudbu k několika Brechtovým divadelním hrám. Také spolupracovali na protestních písních, které reflektovaly politické zmatky Výmarské republiky na počátku třicátých let. Jejich Píseň solidarity se stala populární na politických shromážděních a pouličních protestních akcích.
V exilu
Eisler v uniformě, 1917.
Po roce 1933 byla Eislerova hudba i Brechtova poesie nacistickou stranou zakázána a oba umělci odešli do exilu. Zatímco Brecht se usídlil ve Svendborgu v Dánsku, Eisler řadu let cestoval po světě. Přednášel a pracoval v Praze, Vídni, Paříži, Londýně, Moskvě, ve Španělsku, v Dánsku i v Mexiku. Dvakrát navštívil Spojené státy americké a uspořádal přednáškové turné od oceánu k oceánu. V roce 1938 získal do USA trvalé vízum. Stal se učitelem kompozice na New School for Social Research v New Yorku a komponoval experimentální hudbu. V roce 1942 přesídlil do Los Angeles, kde se znovu setkal s Brechtem, který tam přicestoval v roce 1941 z Dánska přes Sovětský svaz.
V Los Angeles Eisler zkomponoval hudbu k několika dokumentárním filmům a k osmi celovečerním hraným filmům, z nichž dva byly nominovány v letech 1944 a 1945 na Oscara. (Hangmen Also Die! a None but the Lonely Heart). Na filmu Hangmen Also Die! spolupracoval opět s Bertoldem Brechtem. Filmová hudba se tak stala vedle vokální hudby jednou z hlavních součástí jeho hudebního díla. Během svého života napsal hudbu ke 40 filmům.
V roce 1940 Eisler začal pracovat na studii o vztahu mezi hudbou a filmem (Research Program on the Relation between Music and Films) podporovanou Rockefellerovou nadací. Výsledky této práce byly publikovány v roce 1947 v knize Composing for the Films. Jako spoluautor je uveden Theodor W. Adorno.
V některých komorních a vokálních skladbách z té doby se Eisler vrací ke dvanáctitónové metodě, kterou opustil v Berlíně. Mezi těmito skladbami zvláště vyniká skladba Fourteen Ways of Describing the Rain, komponovaná k Schoenbergovým sedmdesátinám.
Vyšetřování pro neamerickou činnost
Slibně se rozvíjející kariéra v USA byla přerušena studenou válkou. Eisler byl jedním z prvních umělců uvedených na černé listině Hollywoodu. Absolvoval dva výslechy před Výborem pro neamerickou činnost. Byl obviněn, že je „Karlem Marxem hudby“ a šéfem sovětských agentů v Hollywoodu. Svědčila proti němu i jeho sestra Ruth, která také uvedla, že sovětským agentem je i její druhý bratr Gerhart. Eislera podporovali Charlie Chaplin a skladatelé Igor Fjodorovič Stravinskij, Aaron Copland a Leonard Bernstein, kteří zorganizovali koncert pro získání prostředků na Eislerovu obhajobu. Tato snaha, jakož i podpora ze strany dalších umělců (např. Woody Guthrie) však byla marná. Skladatel byl 26. března 1948 deportován do Prahy.
Ve východním Německu
Z Prahy Eisler nejprve zamířil do Vídně a později do východní části Berlína. Zkomponoval hymnu Německé demokratické republiky, cyklus kabaretních písní na satirické verše Kurta Tucholského. Dále komponoval příležitostnou hudbu pro divadla, film, televizi a politické události. Mimo jiné napsal, ještě v roce 1948, hudbu k československému filmu režizéra Václava GajeraKřížová trojka.
V roce 1952 se chystal zkomponovat operu na téma legendy o Faustovi. Své vlastní libreto publikoval v tisku. Faust je v něm zobrazen jako nerozhodný člověk, který zradil dělnickou třídu tím, že nevstoupil do německé rolnické války. Toto pojetí bylo ostře napadeno v tiskovém orgánu německé komunistické strany Neues Deutschland. Bylo označeno za facku do tváře německého národního cítění a Eisler byl obviněn z formalistické deformace jednoho z největších děl německého básníka. Diskuse a obviňování bylo přeneseno i na akademickou půdu. 16. června 1953 však v Berlíně proběhla stávka stavebních dělníků a rozvinula se postupně v široké protesty proti vládě NDR. Starosti s potlačením těchto nepokojů sice ukončily debatu, ale skladatel upadl do deprese a operu nikdy nedokončil.
V poslední dekádě skladatelova života se propast mezi kulturními funkcionáři NDR a skladatelem dále rozšiřovala i když Eisler dále komponoval a vyučoval na východoberlínské konzervatoři. Zemřel na infarkt myokardu 6. září 1962 ve východním Berlíně a je pochován na Dorotheenstadském hřbitově. Na jeho počest byla po něm pojmenována Vysoká škola hudební – Hochschule für Musik "Hanns Eisler".
Dílo
Souborné vydání
V roce 1954 Hanns Eisler spolupracoval s redakcí lipského vydavatele hudebnin Breitkopf & Härtel na desetidílném souborném vydání jeho vokálního díla pod názvem Písně a kantáty (Lieder und Kantaten). První svazek se objevily v roce 1955, poslední vydaný byl pátý díl v roce 1966. Další díly již nevyšly.
Obsah
Svazek 1a 2: 145 Písně a balady (zpěv a klavír)
Svazek 3: Sedm částí Německé symfonie, Lenin-Requiem (partitura), Gegen den Krieg (smíšený sbor a cappella)
Svazek 4: 16 Lieder und Balladen (zpěv a klavír), Die Teppichweber von Kujan-Bulak (partitura) a scénická hudba k Leben des Galilei (klavírní výtah)
Svazek 5: 30 Lieder, Balladen und Chöre (zpěv a malý orchestr), scénická hudba a písně k Lieder zu Die Gesichte der Simone Marchard (partitura)
Svazek 6: Woodbury-Liederbüchlein, scénická hudba a písně k Die Tage der Commune, Furcht und Elend des dritten Reiches, Katzgraben, šest dalších písní a balad
Svazek 7: scénická hudba k Die Mutter (Maxim Gorkij a Bertolt Brecht)
Svazek 8: scénická hudba k Schweijk im zweiten Weltkrieg (Bertolt Brecht)
Svazek 10: Vážné písně, scéna z Kriegsfibel, Lied über den Frieden (Píseň o míru, partitura)
Další skladby (výběr)
1922: Allegro moderato und Waltzes; Allegretto and Andante pro klavír
1923: Divertimento; Four Piano Pieces
1923: Divertimento pro dechový kvintet op. 4
1925: Osm klavírních skladeb
1931 Suite No. 2 op. 24 ("Niemandsland");
1931 Suite No. 3 op. 26 ("Kuhle Wampe")
1932 Kleine Sinfonie (Little Symphony)
1934 Prelude and Fugue on B–A–C–H (smyčcové trio); "Spartakus 1919 op. 43
1938 Smyčcový kvartet, Pět orchestrálních skladeb
1939: Nonet č. 1
1940: Chamber Symphony (Kammersymphonie)
1940/41: Nonet č. 2
1942: "Hollywood-Elegien" in the Hollywooder Liederbuch
1947: Septet č. 2
1954 : Winterschlacht-Suite
1957: Sturm-Suite für Orchester;
1935-1958: Deutsche Sinfonie (na slova Bertolta Brechta a Ignazia Silone)
Filmová hudba
1924: Opus III
1931: Niemandsland
1932: Komsomolsk
1932: Kuhle Wampe oder: Wem gehört die Welt?
1933: Dans les rues
1934: Nieuwe gronden
1934: Le grand jeu
1935: Der rote Sultan
1936: La vie est à nous
1939: The 400 Million
1939: Pete Roleum and His Cousins
1941: A Child Went Forth
1941: The Forgotten Village
1943: Auch Henker sterben
1944: None But the Lonely Heart
1945: Jealousy
1945: Die Seeteufel von Cartagena
1946: Deadline at Dawn
1946: Ein eleganter Gauner
1947: Leben des Galilei
1947: Die Frau am Strand
1947: So Well Remembered
1948: Křížová trojka
1949: Unser täglich Brot
1950: Der Rat der Götter
1951: Wilhelm Pieck – Das Leben unseres Präsidenten
1952: Frauenschicksale
1954: Schicksal am Lenkrad
1955: Nacht und Nebel
1955: Bel Ami
1957: Katzgraben
1957: Hexenjagd
1958: Die Mutter
1958: Geschwader Fledermaus
1960: Trübe Wasser
1961: Aktion J
1961: Schweyk im zweiten Weltkrieg (TV)
1962: Leben des Galilei (TV)
Odkazy
Literatura
Hanns Eisler: Gesammelte Werke. Begründet von Nathan Notowicz, herausgegeben von Stephanie Eisler und Manfred Grabs im Auftrag der Akademie der Künste der Deutschen Demokratischen Republik. VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1982
David Blake (Hrsg.): Hanns Eisler – A Miscellany. Harwood Academic Publishers, Luxembourg 1995, ISBN3-7186-5573-X
Christian Glanz: Hanns Eisler, Werk und Leben. Edition Steinbauer, Wien 2008, ISBN978-3-902494-30-6
