Hadrumetum byla původně fénická kolonie, která předcházela Kartágu. Následně se z ní stalo jedno z nejdůležitějších měst v římské Africe, než ho zpustošili Vandalové a později definitivně Umajjovci. V raném novověku na jeho místě vznikla osada Hammeim, dnes již součást tuniského města Súsy.
Během archeologických vykopávek na místě již zbořeného kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Súse byla nalezena řada stél s dochovanými punskými nápisy.
Název
Fénický i punský název pro toto místo byl DRMT (𐤃𐤓𐤌𐤕), což lze přeložit jako „jižní“ nebo „jižan“.[1] Podobnou strukturu lze nalézt i ve fénickém názvu starého předchůdce Cádizu, který se objevuje jako Gadir nebo Agadir („pevnost“).
Starověké přepisy názvy města vykazují velké množství variací. Různí Řekovéhelenizovali jeho jméno jako Adrýme (starořeckyἈδρύμη),[2]Adrýmes (starořeckyἈδρύμης), Adrýmeton (starořeckyἈδρύμητον),[1]Adrýmetos (starořeckyἈδρύμητος), Adramýtes (starořeckyἈδραμύτης) a Adrámetós (starořeckyἈδράμητος).[3] Dochované římské nápisy a mince standardizovaly jeho latinské pojmenování jako Hadrumetum,[3] ale v jiných zdrojích se objevuje i jako Adrumetum,[2]Adrumetus,[4]Adrimetum, Hadrymetum atd.[3] Po svém povýšení na římskou kolonii byl jeho formální název upraven na Colonia Concordia Ulpia Trajana Augusta Frugifera Hadrumetina na počest svého císařského patrona.[3]
Hadrumetum ovládalo ústí malé říčky[6] vlévající se do Hammámetského zálivu (latinskySinus Neapolitanus), zátoky Středozemního moře u tuniského pobřeží.[3]
Dějiny
Fénická kolonie
Hadrumetum založili v 9. století př. n. l. obchodnící z Týru jako obchodní stanici a kontrolní bod podél svých obchodních cest do Itálie a ke Gibraltarského průlivu. Jeho založení předcházelo Kartágu,[7] ale stejně jako ostatní fénické kolonie na západě se stalo po dlouhém obléhání Tyru Nebukadnesarem II. v letech 586–573 př. n. l. součástí kartaginské říše.[3]
Kartaginské město
V roce 310 př. n. l. za řecko-kartaginských válek obsadil Hadrumetum Agathoklés ze Syrakus jako součást svého neúspěšného pokusu přenést konflikt do Afriky na kartaginské území. Město později poskytlo útočiště Hannibalovi a jeho vojákům, kteří se zachránili po porážce v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l.,[3] která rozhodla o výsledku druhé punské války. Celková délka punských hradeb byla v té době podle všeho 6 410 metrů; některé jejich zříceniny se dochovaly do současné doby.[8]
Římské město
Během třetí punské války podporovalo Hadrumetum Římany proti Kartágu[9] a po zničení Kartága v roce 146 př. n. l. získalo za svůj postoj další území a status svobodného města.[10] V tomto období si smělo volit sufety (latinskyduumviri) a razit vlastní bronzové mince s hlavou Neptuna nebo symbolem Slunce.[8]
Za občanské války mezi Pompeiem a Caesarem zajistil Gaius Considius Longus s armádou odpovídající velikostí dvěma legiím Hadrumetum pro optimáty. Navzdory tomu, že byl posílen berberskou jízdou pod velením Gnaea Calpurnia Pisona a pěším vojskem z města Clupey, nebyl schopen zabránit Caesarovi, aby se 28. prosince 47 př. n. l. nevylodil poblíž Hadrumeta.[11] Podle Suetonia Caesar po vystoupení na břeh zakopl a upadl, což se mohlo pokládat za neblahé znamení pro celou výpravu. Caesar však duchapřítomně stiskl do rukou hrst hlíny a prohlásil „Držím tě, Afriko!“ (latinskyTeneo te Africa!)[12] Caesarovy pokusy o vyjednávání s Considiem byly odmítnuty, a proto Ceasar táhl proti spojeným vojskům Metella Scipiona a numidského krále Juby, které drtivě porazil v bitvě u Thapsu. Po bitvě byl Considius zabit svými vlastními muži kvůli penězům, které převážel[13] a město přešlo k Caesarovi.[14]
Za vlády císaře Augusta nesly mince ražené v Hadrumetu na líci jeho portrét a na rubu jméno (a často i portrét) afrického prokonzula; po Augustově smrti byla mincovna uzavřena. Když byl africkým prokonzulem Vespasianus, došlo v Hadrumetu ke vzpouře,[8] nicméně město nadále prosperovalo. Traianus mu udělil status římské kolonie a jeho obyvatelé získali římské občanství. Z této doby se dochoval rozsáhlý komplex unikátní mozaikové výzdoby spolu s mnoha raně křesťanskými předměty z katakomb. Po Kartágu se z něj stalo druhé nejvýznamnější město v římské Africe, narodil se zde Clodius Albinus, který se v roce 190 pokoušel stát se císařem.[8] Na konci 3. století se stalo hlavním městem nově vytvořené provincie Byzacena[4].
Hadrumetum bylo díky úrodnosti svého vnitrozemí (současný tuniský Sahel) jednou z nejdůležitějších měst v římské severní Africe, a tím se stalo důležitým zdrojem zásobování Říma obilím. Se svým sousedem Thysdrem se dostávalo do sporu o chrám bohyně Minervy, který stál na jejich společné hranici.[3]
V roce 434 bylo z velké části zničeno Vandaly;[4][8] jejich horlivé ariánství vytvořilo v převažující katolické většině římského obyvatelstva řadu ortodoxních mučedníků včetně svatých Felixe a Victoriana. O století později bylo Hadrumetum během války s Vandaly znovu dobyto a přestavěno Byzantinci.[15] V 7. století ho dobyla a zničila vojska umajjovského chalífátu.
Zříceniny Hadrumeta se dnes rozkládají při vesnici Hammeim,[2] 10 kilometrů od moderní Súsy,[6] jejíž okraje dosahují až k ruinám.
Francouzský inženýr A. Daux za koloniální nadvlády znovu objevil hráze a mola obchodního přístavu římského města a obrysy jeho vojenského přístavu; oba byly většinou umělé a od konce starověku zanesené naplaveninami.[8] Louis Carton a Abbé Leynaud objevili v roce 1904 křesťanské katakomby; tunely se táhnou kilometry daleko přes malé podzemní galerie plné římských a byzantských sarkofágů a nápisů.[8]
Jako hlavní město římské provincie vyprodukovalo Hadrumetum řadu křesťanských světců, včetně Mavila předhozeného divé zvěři v cirku za místních perzekucí v průběhu Caracallovy vlády nebo biskupa Felixe, prokonzula Victoriana a Frumentia během úsilí Vandalů násilně převést své katolické poddané na ariánství. V letech 255 až 551 bylo Hadrumetum sídlem biskupství. Zaniklé biskupství bylo obnoveno v 17. století jako katolická titulární diecéze.
Seznam biskupů
Ve starověku v Hadrumetu působilo devět biskupů, které známe jménem.[4]
Polycarpus z Hadrumeta, účastník synody v Kartágu v roce 256[16]
APPIÁNOS. Zrod římského impéria (Římské dějiny 1) (původním názvem: Appiani Historia Romana I). Překlad Jan Burian, Bohumila Mouchová. 1. vyd. Kniha 19. Praha: Svoboda, 1986. 496 s. (Antická knihovna; sv. 55). Kapitola 23.
BABELON, Ernest Charles François. Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 12. Kapitola Hadrumetum. (anglicky)
CAESAR, Gaius Julius. Válečné paměti (původním názvem: Belli Gallici libri I–VIII / Commentarii belli civilis / Bellum Alexandrium / Bellum Africum / Bellum Hispaniense). Překlad Ivan Bureš, Václav Dědina, Marie Husová, Václav Marek. 1. vyd. Kniha 16. Praha: Svoboda, 1972. 636 s. (Antická knihovna; sv. 55).
CYPRIANUS, Thascius Caecilius. To Cornelius, Concerning Granting Peace to the Lapsed. [online]. Dostupné online. (anglicky)
MAENCHEN-HELFEN, Otto John. The World of the Huns: Studies in Their History and Culture. Redakce Max Knight. [s.l.]: University of California Press, 1973. 648 s. Dostupné online. ISBN978-0520015968. (anglicky)
MALDONADO LÓPEZ, Gabriel. Las Ciudades Fenicio Púnicas en el Norte de África... [online]. 2013. Dostupné online. (španělsky)
NORIE, John William. New Piloting Directions for the Mediterranean Sea, the Adriatic, Or Gulf of Venice, the Black Sea, Grecian Archipelago.... London: J.W. Norie & Co, 1831. 362 s. Dostupné online. (anglicky)
PÉTRIDES, Sophrone. Catholic Encyclopedia. Svazek VII. New York: Robert Appleton Co, 1910. Dostupné online. Kapitola Hadrumetum. (anglicky)
SALLUSTIUS CRISPUS, Gaius. Catilinovo spiknutí / Válka s Jugurtou (původním názvem: Coniuratio Catilinae / Bellum Jugurthinum). Překlad Jan Kalivoda. [s.l.]: Naše vojsko, 1988. 160 s.
SMITH, William. A New Classical Dictionary of Greek and Roman Biography, Mythology, and Geography. Redakce Charles Anthon. Svazek 1. New York: Harper & Bros, 1860. Dostupné online. (anglicky)
SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů (původním názvem: De vita Caesarum). Překlad Jana Nechutová, Bohumil Ryba. 1. vyd. Svazek 16. Praha: Svoboda, 1974. 584 s. (Antická knihovna; sv. 24). Kapitola Božský Julius.
Externí odkazy
Sousse (Susa) na Looklex Encyclopaedia of the Orient(anglicky)