Grimm tak patrně činil v zájmu ideálů socialismu a pacifismu, avšak u západních členů Trojdohody vznikl dojem, že Švýcarsko slouží zájmům Německa (neboť ukončení bojů na východě by Německu umožnilo převelet tamní své jednotky na frontu západní), a porušuje tak svůj závazek neutrality.
Když spojenci věc odhalili, musel se Grimm vrátit domů a Hoffmann musel 19. června rezignovat na svou funkci. Aférou byli pobouřeni zejména občané ze západní (frankofonní) části Švýcarska, kteří Hoffmanna již předtím podezírali ze sympatií k Německu. Na západě, ale i v Ticinu (italsky mluvícím kantonu) se uskutečnilo několik protestních demonstrací. Část pravicových politiků také udivila Hoffmannova úzká spolupráce se silně levicovým Grimmem. Ukázalo se též, že Hoffmann jednal bez souhlasu ostatních členů Spolkové rady.[2]
V rezignačním dopise Hoffmann uvedl, že „usiloval o vyjednávání výlučně kvůli prosazení míru a v zájmu své země.“ Aby Švýcarsko uklidnilo západní státy, nahradil Hoffmanna v čele Spolkové rady šéf Mezinárodního červeného křížeGustave Ador.
Grimm je znám rovněž tím, že usnadnil odjezd exilových politiků, včetně Vladimira Iljiče Lenina, ze Švýcarska do Ruska – v tomto případě již evidentně v součinnosti s německou vládou. Na své cestě do Ruska byl rovněž doprovázen emigrantkou, ruskou levicovou aktivistkou Anželikou Balabanovou. Hoffmannova politická kariéra aférou skončila, Grimm sice oslabil své pozice v mezinárodním socialistickém hnutí, avšak na domácí scéně aféru přežil a po válce se stal předsedou Spolkové rady.
↑ CALL GRIMM AFFAIR AN ENTENTE PLOT; German Papers, Apparently Inspired, Say London Hatchedthe Russian Peace Plan.. The New York Times. 1917-06-25. Dostupné online [cit. 2022-01-11]. ISSN0362-4331. (anglicky)