ŠvýcarUrs Freuler (Atala–Campagnolo) vyhrál bodovací soutěž, Laurent Fignon vyhrál soutěž vrchařů a Charly Mottet vyhrál soutěž mladých jezdců. Nejlepším týmem se stal tým Renault–Elf a bodovací soutěž týmů vyhrál tým Metauro Mobili–Campagnolo.
Týmy
Celkem 19 týmů se zúčastnilo Gira d'Italia 1984.[1] Každý tým poslal na Giro 9 jezdců, celkem se tedy na start postavilo 171 jezdců.[2] Na start se postavili jezdci z 18 zemí. Týmová prezentace se konala 16. května na Piazza San Marco v Lucce. Týmová manažerka týmu Gianna–Motta–Linea Robin Morton byla první ženskou týmovou manažerkou na Giru d'Italia. Do cíle ve Veroně dojelo 143 jezdců.
Týmy, které se zúčastnily závodu, byly:
Alfa Lum–Olmo
Ariostea
Atala–Campagnolo
Bianchi–Piaggio
Carrera–Inoxpran
Cilo–Aufina
Del Tongo–Colnago
Dromedario–Alan
Fanini–Wührer
Gianna–Motta–Linea
Gis Gelati–Tuc Lu
Malvor–Bottecchia
Metauro Mobili–Pinarello
Murella–Rossin
Renault–Elf
Sammontana–Campagnolo
Santini–Conti–Galli
Supermercati Brianzoli
Zor–Gemeaz–Cusin
Trasa a etapy
Trasa Giro d'Italia 1984 byla odhalena veřejnosti hlavním organizátorem Vincenzem Torrianim 18. února 1984.[3] Trasa dlouhá 3803 km zahrnovala 4 časovky (tři individuální a jednu týmovou) a 11 etap s hodnocenými stoupáními, na nichž bylo možné získat body do vrchařské soutěže. Pět z těchto 11 etap mělo vrcholový finiš: 3. etapa do Madonna di San Luca, 5. etapa do Blockhausu, 16. etapa do Bardonecchie, 19. etapa do Selva di Val Gardena a 20. etapa do Arabby. Organizátoři se rozhodli zahrnout 2 dny odpočinku. Ve srovnání s předchozím ročníkem byl závod o 114 km kratší a zahrnoval stejné množství časovek i dnů odpočinku. Zároveň také zahrnoval stejné množství etap.
Během Gira d'Italia 1984 byly nošeny 4 různé dresy. Lídr celkového pořadí, kalkulovaného sčítáním časů dojezdů jednotlivých jezdců do cíle a přidáváním bonusů pro první 3 jezdce v cíli etapy s hromadným startem, nosil růžový dres. Tato soutěž je nejdůležitější, a její vítěz je obecně považován za celkového vítěze závodu.[5] Časové bonusy 20, 10 a 5 sekund byly udělovány prvním 3 jezdcům v cíli etapy.
Body do bodovací soutěže, jejíž lídr nosil fialový dres, bylo možné získal za dokončení etapy mezi prvními 15 cyklisty. Další body bylo možné získat na sprinterských prémiích. Zelený dres byl udělován lídrovi vrchařské soutěže. V této klasifikaci byly body udíleny za dosažení vrcholu před ostatními závodníky. Každé hodnocené stoupání bylo klasifikováno jako první, druhé nebo třetí kategorie. Na prémiích vyšší kategorie bylo možné získat více bodů. Na Cimě Coppi, nejvyšším bodu trasy, bylo možné získat více bodů než na normálních prémiích první kategorie. Cima Coppi tohoto ročníku měl být původně průsmyk Stelvio, ale nakonec to bylo změněno na průsmyk Pordoi. První jezdec, jenž se na tento průsmyk dostal, byl Francouz Laurent Fignon. Bílý dres nosil lídr soutěže mladých jezdců. Pořadí této soutěže bylo určováno stejným způsobem jako celkové pořadí, ale této klasifikace se mohli zúčastnit pouze neo-profesionálové (jezdci, kteří byli profesionály 3 a méně let). Existovala zde také soutěž týmů. V této soutěži se po každé etapě přičetly časy 3 nejlepších jezdců. Vedoucí tým této soutěže byl ten s nejnižším celkovým časem.
Po konci závodu byli organizátoři závodu několikrát obviněni z napomáhání Francescu Moserovi. Moser byl hned několikrát přistižen při jízdě za týmovým autem, které mu pomáhalo v jízdě do kopce, což však není povoleno v pravidlech závodu. Moser nebyl nikdy penalizován, vzhledem k tomu, že se vždy přiznal, ale několik dalších jezdců, kteří stejně podváděli, bylo potrestáno. Týmový manažer Renaultu Cyrille Guimard byl obzvláště rozčilen nedostatkem penalizací Mosera, protože jeho jezdec, Fignon, dostal dvacetisekundovou penalizaci za obdržení jídla mimo stravovací zónu. Další kontroverzní situace se objevila, když se organizátoři rozhodli zrušit přejezd průsmyku Stelvio během 18. etapy. during the eighteenth stage. Na Stelviu napadl sníh a bylo zamýšleno ho uklidit v den etapy. Avšak den před etapou nebyl stále sníh odklizen. Existuje spekulace, že vládní úředník z Trentu – Moserova rodného města – nepovolil přejezd Stelvia. Etapa byla převedena na průsmyky Tonale a Palade. Změny v etapě vyústily v další hromadný dojezd favoritů na vítězství, tímpádem se nezměnily časové mezery mezi závodníky, což hrálo do karet Moserovi. Vítěz Gira z roku 1986Roberto Visentini odstoupil ze závodu, protože měl pocit, že už bylo jasné, kdo vyhraje. V poslední etapě, individuální časovce, byly obviněný televizní helikoptéry z toho, že letěly příliš nízko za Moserem, čímž ho poháněly dále a zvyšovaly jeho rychlost. Fignon, jenž před etapou vedl závod, řekl médiím, že helikoptéry letěly před ním, aby ho zpomalily.
