Narodila se do rodiny české učitelky narozené v Rusku a ruského lesního inženýra, který byl bělogvardějským emigrantem. Odmaturovala na Sovětském gymnáziu v Praze. Poté v roce 1950 nastoupila ke studiu oboru filmové vědy na katedře dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Studium ukončila o sedm let později. Několik let se působila jako překladatelka, filmová historička a filmová publicistka. V tomto období také vystupovala se svými lektorskými úvody. Následně se uplatnila v letech 1961–1964 jako redaktorka nakladatelství Orbis, kde založili filmovou edici, poté v letech 1964 až 1979 opět na redaktorské pozici v měsíčníku Film a doba. Roku 1972 zahájila svou vysokoškolskou pedagogickou kariéru, když začala přednášet, mimo jiné kurzy o světovém filmu na katedře filmové a divadelní vědy FF UK. Tam se v roce 1977 stala docentkou. Externě vyučovala i na FAMU.[1] Zemřela po těžké nemoci v noci z 15. na 16. října 2012. Její popel byl rozsypán pravděpodobně 25. října téhož roku na Motolském hřbitově.[2]
Český filmograf Miloš Fikejz (1959–2019) jí přisoudil velký význam, když o ní napsal: „Svými zasvěcenými texty, přednáškami a semináři formovala a kultivovala kinematografické myšlení několika generací domácích filmařů i filmových kritiků a historiků.“[3] Fikejz byl také přesvědčen, že Kopaněvová jakožto vrstevnice tzv. nové vlny pomohla jejím příslušníkům prosadit se.[3]
V 60. letech se zase scenáristicky podílela na televizním cykluMalá filmová historie. Roku 1970 ztvránila menší úlohu ženy na recepci v oceňovaném snímku Ucho.[5] Dále ji natáčeli tvůrci dokumentárních filmů a vzpomínkových pořadů, těmi byly např. Ein Anlass zu sprechen (1966), Vzpomínáme... co se nosilo (2000), Tváře českého filmu (2002), Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007) nebo Československý filmový zázrak (2014).[3][6] S Československou, resp. Českou televizí spolupracovala během 80. a 90. let i tím, že uváděla různé artové filmy.
Společensko-kulturní angažovanost
V průběhu 50. let byla aktivní v oblasti zakládání a popularizace filmových klubů (za to jí Asociace českých filmových klubů roku 2000 na Letní filmové škole – kterou sama Kopaněvová během své kariérní dráhy opakovaně dramaturgicky připravovala – v Uherském Hradišti udělila úplně první výroční cenu). S filmovými kluby poté spolupracovala jako lektorka celý svůj profesní život.
Měla také bohaté zkušenosti s dalšími filmovými přehlídkami a festivaly kromě Letní filmové školy. Z pozice odborné poradkyně MFF Karlovy Vary pomohla vyprofilovat sekci Na východ od Západu. Už od prvního ročníku v roce 1994 spoluorganizovala přehlídku Seminář ruských filmů, který se původně konal ve Veselí nad Moravou. Její částečný ruský původ také sehrál roli v propagaci české kinematografie v Rusku hlavně formou přehlídek objednaných Českými centry.
V roce 1989 obdržela vyznamenání za mimořádné zásluhy v oblasti rozvoje polsko-české kulturní spolupráce, tomu následoval dokonce i Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky udělený z rozhodnutí tehdejšího polskéhoprezidentaBronisława Komorowského roku 2012 ze stejných důvodů.[3]
Bibliografie
Informatorium pro každého aneb Moderní vševěd,Sv. 2: Literatura – divadlo – film – fotografie (Mladá fronta, 1984)
Tengiz Abuladze (ČFÚ, 1984)
Iosif Chejfic (ČFÚ, 1987)
Řeč dramatu 2 – Film a televize – Umění vnímat umění (Horizont, 1988)
Nikita Michalkov (ČFÚ, 1990)
Věra Chytilová mezi námi (Camera Obscura, 2006)
Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory (NFA, 2017)[7]
