Galantní styl, případně galantní hudba (francouzsky musique galante, německy Galante Musik) je označení pro ne zcela jednoznačně vymezený^[1] hudební styl druhé třetiny 18. století spadající do období pozdního baroka a tvořící přechod od barokní hudby k hudebnímu klasicismu.^[2] Od barokní hudby se odlišil lehčí a uvolněnější formou.

Před zavedením současného termínu se dlouho používalo poněkud nepřesné označení „hudba stylového přechodu“. Samotné označení „galantní“ se přitom ve Francii 17. století spojovalo zejména s literaturou a poezií, případně se používalo v sociologickém slova smyslu. Na začátku 18. století jej pak němečtí teoretikové začali používat v souvislosti s hudbou, i když spíše v společenském významu; první jednoznačné spojení s hudbou se nachází ve spisu Johanna Matthesona z roku 1713.^[3] Termín se užíval i v kontextu malířství.^[4]

Přibližně v polovině 18. století začali někteří hudební teoretici jasně odlišovat „nový“ hudební styl od dosavadního „přísného“ způsobu kompozice (kritika „přílišného umění“ Johanna Sebastiana Bacha německým hudebním kritikem Johannem Adolphem Scheibem z roku 1737, vymezení se proti novému stylu ze strany Johanna Abrahama Birnbauma o rok později), ač ještě ne pod jeho pozdějším označením. Nový, čím dál častější homofonní styl se však postupně prosazoval a galantní prvky byly někdy spatřovány dokonce i v typicky kontrapunktických fugách. Začínalo se užívat označení neue Art nebo der neue Gusto a důraz byl kladen na estetické cíle hudby a její příjemný poslech. Oba styly rozlišovali i němečtí teotetici a skladatelé Carl Philipp Emanuel Bach, Friedrich Wilhelm Marpurg a Daniel Gottlob Türk, ačkoli zatím bez bližšího vymezení galantního kompozičního stylu. Obšírnější definici podal až Heinrich Christoph Koch ve svém lexikonu z roku 1802.^[3]

Termín v dnešní podobě zavedl v roce 1900 německý hudební lexikograf Hugo Riemann ve svém Musiklexikonu.^[3]

Galantní styl je hudebně příbuzný s pocitovým stylem nebo předklasicismem a odkazuje na hudební tvorbu spadající přibližně do období let 1720–1780, jež se odlišovala od dosavadní, zejména kontrapunktické hudby použitím odlišných kompozičních postupů. Mezi typickou barokní hudbou a galantním stylem nicméně neexistuje jasný předěl. Náznaky galantní hudby lze poznat i v Bachově tvorbě, a to již v jeho tzv. „köthenském období“ kolem roku 1720. Označení nastupujícího stylu Bach použil dokonce v názvu jednoho ze svých děl^[3] a podle některých zdrojů byla novým stylem ovlivněna dokonce i Hudební obětina, patřící k jeho nejvrcholnějším dílům.^[5]

Galantní vlivy se dále projevují u Antonia Caldary, Georga Reuttera a Francesca Bartolomea Contiho, z francouzských skladatelů tvořil galantní hudbu například François Couperin. V opeře byli hlavními reprezentanty tohoto stylu zejména představitelé tzv. benátské a neapolské školy, k nímž patřili například Leonardo Leo, Nicola Porpora nebo Giovanni Battista Pergolesi.^[3]

• PERUTKOVÁ, Jana. Problematika galantního stylu ve světle dobových pramenů (s bližším zaměřením na hudebně dramatickou tvorbu). Musicologica Brunensia. 2011, roč. 46, čís. 1–2, s. 127–139. Dostupné online [cit. 2018-08-31]. ISSN 1212-0391. 
• HNILIČKA, Alois. Galantní hudba v Čechách v XVIII. století. Československá vlastivěda. 1934, roč. 8, s. 472.