Gabriel Tarde
Narození	12. března 1843 Sarlat-la-Canéda
Úmrtí	13. května 1904 (ve věku 61 let) Paříž
Povolání	profesor, sociální psycholog, sociolog, kriminolog, filozof, právník a magistrate
Alma mater	Toulouská univerzita
Témata	sociologie a kriminologie
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie
Děti	Alfred de Tarde Guillaume de Tarde
Vlivy	Augustin Cournot
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel Tarde (12. března 1843, Sarlat-la-Canéda – 12. května 1904, Paříž) byl francouzský sociolog a sociální psycholog. Proslul především svou formulací teorie nápodoby, která měla v jeho pojetí ambici vysvětlit veškeré společenské procesy.

Tarde se narodil ve městě Sarlat v departementu Dordogne v jihozápadní Francii.

Studoval práva v Toulouse a později v Paříži. Mezi lety 1869 a 1894 byl soudcem právě v Dordogne. Zatím co pracoval jako soudce, zajímal se o kriminologii a psychologický základ kriminálního chování. Kriminologické studie mu sloužily jako základ pro jeho sociologické práce. V osmdesátých letech 20. století si korespondoval s mnoha zástupci kriminální antropologie, a i díky tomu se později stal hlavním představitelem francouzské školy kriminologie.

Od roku 1894 pak působil na ministerstvu spravedlnosti v Paříži jako ředitel úřadu pro trestní statistiku. Roku 1900 se pak stal profesorem moderní filozofie na Collège de France. Jako takový byl jedním z nejvýznamnějších kritiků Durkheimovi práce.^[1]Kromě Durkheima ale kritizoval i např. Cesara Lombrosu, který tvrdil, že zločinné sklony jsou vrozené a fyziologicky rozpoznatelné. Tarde na rozdíl od něj zastával ve své práci Criminalité comparée názoru, že na kriminální jednání má velký vliv prostředí, kde subjekt žije.^[2]Zemřel roku 1904 v Paříži ve věku 61 let.

Fenomén nápodoby umožňuje Tardovi vysvětlit nadindividuální povahu společnosti, přičemž však - na rozdíl od Émila Durkheima - společnost nechápe jako bytost svého druhu, ale považuje ji pouze za souhrn jednotlivců. Právě procesy nápodoby, opozice a přizpůsobení, které jednotlivce vzájemně propojují, vytvářejí specifičnost společnosti jako celku.

Mechanismus nápodoby probíhá dle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit.

Tarde se podobně jako např. Charles Horton Cooley domníval, že proces modernizace povede ke stále dokonalejší rovnováze mezi společností a individui a připisoval velkou úlohu rozvoji veřejného mínění podporovaného masmédii, přičemž mínění veřejnosti jako publika, jehož členové jsou oddělení v prostoru a čase, výslovně odlišoval od psychiky davu, jenž je shromážděn v určitém čase na určitém místě.

• La Criminalité comparée (1890)
• La Philosophie pénale (1890)
• Les Lois de l'imitation (1890)
• Les Transformations du droit. Étude sociologique (1891)
• Monadologie et sociologie (1893)
• La Logique sociale (1895)
• Fragment d'histoire future (1896)
• L’Opposition universelle. Essai d’une théorie des contraires. (1897)
• Écrits de psychologie sociale (1898)
• Les Lois sociales. Esquisse d’une sociologie (1898)
• Psychologie économique, Paris, Félix Alcan (1902)
• L'Opinion et la foule (1901)(znovu vydané roku 2006)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel Tarde na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gabriel Tarde

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.