Systém fu-ping (čínsky pchin-jinem fǔbīng zhì, znaky 府兵制) byl systém organizace vojsk v Číně v 6. až 8. století, vzniklý v říši Západní Wej a využívaný v následujících státech – Severní Čou, Suej a Tchang.

Spočíval v síti vojenských velitelství (fu), kterým podléhaly skupiny rolníků povinných vojenskou službou. Tito rolníci-vojáci (ping) obdělávali půdu, přidělovanou v systému stejných polí, opatřovali si výzbroj a výstroj a cvičili se v boji, přičemž střídavě krátkodobě sloužili v posádce hlavního města. V případě války mohli být mobilizováni do armády. Mimo službu žili z výnosů své půdy, vláda proto s nimi neměla velké výdaje.

Systém fu-ping byl přiměřený pro službu vojáků v hlavním městě v mírových časech a pro krátkodobá tažení. V dlouhodobých válkách odváděl muže od obdělávání polí. Proto byl koncem 7. a v průběhu 8. století postupně opouštěn a nahrazován plně profesionální žoldnéřskou armádou.

Systém fu-ping vzdáleně navazoval na chanské a wejské vojenské kolonie tchun-tchien. Jeho obdobou byl pozdější mingský systém vojenských rolníků wej-suo.

Systém vojenské služby fu-ping, doslova vojáci (ping) velitelství (fu), vznikl v říši Západní Wej, která ve druhé třetině 6. století ovládala severozápadní Čínu. Ve 40. letech 6. století, po ztrátě většiny armády v neúspěšné válce se státem Východní Wej, začal generál Jü-wen Tchaj, stojící v čele západowejské vlády, budovat nové vojsko v systému fu-ping.^[1] Tito „vojáci velitelství“ zřejmě sloužili v tzv. 24 armádách Západní Wej.^[2]

Čínští vojáci fu-ping – zřejmě však nikoliv sienpejští – se měli živit zemědělstvím.^{[3][pozn. 1]} Obdělávali pozemky přidělované jim státem k užívání v systému stejných polí, přičemž jedna rodina vysílala jednoho vojáka k roční službě a pět dalších rodin ho zásobilo potravinami, zbraněmi, oděvem a koněm. V rámci skupiny šesti rodin se vojáci po roce střídali.^[1] Systém vzdáleně navazoval na vojenské kolonie tchun-tchien zakládané Cchao Cchaoem na přelomu 2. a 3. století.^[3]

Zavedení systému fu-ping umožnilo růst početních stavů západowejské armády, skládající se pak většinou z pěších vojáků-rolníků.^[4] Říše Severní Čou, která roku 577 nahradila stát Západní Wej, disponovala 200 tisíci vojáky fu-ping.^[3] Asi od poloviny 70. let 6. století začali vojáci fu-ping sloužit na rotačním principu v posádce hlavního města, Čchang-anu.^[5]

Z vojáků fu-ping se časem vyvinula dědičná vojenská kasta (ťün-žen, 軍人, vojáci), přičemž přešli z civilní evidence ministerstva daní do registrů ministerstva vojenství.^[3] Získali tím čestnější a vyšší postavení než obyčejní rolníci.^[4]

Za Suejů byli vojáci a jejich domácnosti registrování ve vojenském resortu a kvůli válkám za sjednocení přesouváni z místa na místo dle momentálních vojenských potřeb. Po sjednocení Číny a ukončení válek mohli být – od roku 590 – usazeni a zaregistrováni civilními úřady, přičemž dostali půdu v systému stejných polí.^[6] Přitom zůstali povinni vojenskou službou, jako vojáci (ping) byli připsáni ke svým velitelstvím (fu).^[7] Prakticky byl systém fu-ping sloučen se systémem stejných polí, když na jedné straně demobilizovaní vojáci dostali příděly v systému stejných polí, a na druhé straně byli vybraní muži-daňoví poplatníci zapsáni mezi povinné vojenskou službou.^[8]

Vojáci fu-ping byli zřejmě organizováni v plucích tchuan o 1000 mužích, které se dělily na roty tuej o 100 mužích.^[9] V čele velitelství fu, plným názvem pchiao-ťi fu (velitelství kavalerie),^[10] stál obvykle generál kavalerie (pchiao-ťi ťiang-ťün) a jeho zástupce, generál vozby a kavalerie (čche-ťi ťiang-ťün).^[7][10] Každé velitelství řídilo pluk o 800–1200 vojácích. Velitelství byla zpravidla podřízena oblastním velitelům cung kuan,^{[pozn. 2]} některá podléhala velení posádky metropole.^[7] Ta se skládala z 12 posádkových velitelství š’-er fu, přičemž vojáci fu-ping se střídali ve službě v některém z těchto velitelství.^{[10][pozn. 3]} Časté střídání vojáků mimo jiné oslabovalo jejich vztahy s generály velícími posádce hlavního města.^[7]

Roku 605 bylo zrušeno všech 39 oblastních velitelství.^[7] Zrušeny byly i úřady čtyř velkých oblastních velitelů (ta cung kuan).^{[10][pozn. 4]} Velitelství pchiao-ťi fu byla poté podřízena těm plukům metropole, kterým dodávala vojáky.^[11] Za císaře Jang-tiho (vládl 604–618) byla roku 607 velitelství pchiao-ťi fu přejmenována na jing-jang fu, jejich velitelé a zástupci na jing-jang lang-ťiang a jing-jang fu lang-ťiang.^[10] rozšířen jejich počet a zřizována nová i na východě a jihu říše, kde dosud prakticky neexistovala.^[11] Celkově bylo kolem roku 610 v systému fu-ping registrováno asi 600 tisíc vojáků.^[12] Reorganizována byla i posádka hlavního města. Ve dvanácti plucích sloužili vojáci fu-ping, a tyto s dalšími čtyřmi elitními pluky (wej) císařské tělesné stráže (levý a pravý pluk) a palácové stráže (také dva) tvořily šestnáct posádkových velitelství metropole.^[10]

V prvním století existence tchangské říše byli vojáci fu-ping jádrem armády.^[13] Během přechodu Suej–Tchang se suejský systém fu-ping rozpadl, nicméně tchangská vláda ho od roku 619 začala organizovat znovu, zprvu v metropolitní oblasti (Kuan-čungu), později celé říši. Pluky velitelství fu měly cca 800 mužů. Po různých změnách názvů byla velitelství od roku 636 nazývána če-čchung fu a jejich velitelé če-čchung tu-wej. Každé velitelství bylo přiděleno k jednomu z dvanácti pluků posádky metropole a vojáci velitelství se střídali v jednoměsíční službě u příslušného pluku v metropoli. Přitom vojáci z jednotek umístěných do 500 li (cca 280 km) od metropole sloužili vždy jeden měsíc z pěti, z jednotek sídlících ve vzdálenosti 500–1000 li jeden měsíc ze sedmi (kvůli delší cestě tam a zpět) atd.^[14] Včetně cesty do metropole a zpět trvala služba 72–75 dní ročně.^[13] V hlavním městě sloužilo vždy cca 50 tisíc vojáků. Příležitostně mohli být vojáci fu-ping posláni i na hranice.^[14]

Mimo službu se vojáci fu-ping živili zemědělstvím, přičemž byli částečně osvobozeni od daní a roboty cu-jung-tiao, naopak si museli zaopatřovat většinu výzbroje a výstroje. Sloužili od 21 do 60 let věku, do seznamu vojáků byli noví zapisováni jednou za tři roky podle svého bohatství, síly a počtu mužů v domácnosti, tak aby pro ně byla služba únosná.^[14] Prvním kritériem přitom bylo bohatství rodiny, z bohatých mužů byli vybíráni silní a z nich měli přednost kandidáti pocházející z rodin s více muži. V prvních dvou třetinách 7. století byla kritéria vesměs dodržována.^[15] Nicméně v regionech, kde bylo hodně velitelství, jako v Kuan-čungu, byly vybírání i muži z chudých rodin.^[16] Obecně služba povyšovala sociální status a dávala šance na vzestup v případě vyznamenání a služebního postupu.^[13][17] Koncem 7. století, kdy stálé války vedly k větším nárokům na systém, se větší potřeba vojáků střetla s rozšířeným vyhýbáním se službě. Zapisování mužů chudších, slabých a jediných v domácnosti se pak stalo obecnějším jevem.^[15]

Fu-ping nebyla nekvalifikovaná domobrana, ale vojáci, kteří celoživotně pravidelně cvičili a sloužili. Očekávalo se, že budou denně trénovat boj se zbraní, lukostřelbu a podobně. Přes zimu společně nacvičovali boj v útvaru a při lovech vzájemnou spolupráci. V 7. století byli efektivními vojáky.^[17]

Velitelství fu-ping podléhal pluk, který se dělil na 3-5 praporů tchuan^{[pozn. 5]} o 200 mužích, ty každý na dvě roty lü o 100 mužích, ty na dvě čety tuej po 50 mužích a ty na družstva chuo o 10 mužích. Četa tuej byla základní a nejmenší jednotkou bitevní sestavy.^[18]

K roku 636 existovalo 353 velitelství fu,^[17] začátkem 8. století už 633^[13][17] s celkem cca 600 tisíci vojáky.^[13] Z velitelství existujících roku 636 se jich nejméně 261 nacházelo v Kuan-čungu. Většina ostatních ležela v Che-tungu a kolem Luo-jangu. Ve výsledku v militarizovaných krajích sloužil téměř každý dospělý muž, zatímco ve dvou třetinách krajů říše žádné velitelství fu-ping nebylo.^[17] Jednotky byly soustředěny v původním tchangském (resp. suejském/severočouském/západowejském) území, zřejmě protože tchangská elita z Che-tungu a Kuan-čungu nevěřila lidem z východu a jihu.^[19]

Mechanismus rotace vojáků zajišťoval, že nevzniknou pevné vztahy mezi generály a vojáky. Místní vůdci zase neměli možnost mobilizovat pluky fu-ping (ani třeba jen část vojáků) bez souhlasu centra. Vláda tak bránila zneužití vojsk k ozbrojenému převratu nebo povstání.^[19]

Armády pro válku byly sestavovány případ od případu z vojáků mobilizovaných ve velitelstvích fu-ping a různých jiných oddílů^[19] a postaveny pod velení ad hoc jmenovaných velitelství vybíraných z velení metropolitních pluků metropole. Mobilizace vojáků fu-ping ve větším počtu oslabovala posádku metropole (protože narušovala mechanismus rotace), proto byly armády doplňovány odvedenci ping-mu nabíraných z krajů, kde nebyly pluky fu-ping, a pomocnými sbory z Turkitů a jiných kočovníků, kteří sloužili pod svými náčelníky a samostatně se zásobovali. V bojích s kočovníky tvořily tyto pomocné sbory velkou část, někdy i většinu, tchangských armád.^[20] Odvedenci ping-mu byli z obyvatelstva vybíráni podle stejných kritérií jako vojáci fu-ping, to jest přednostně z bohatých rodin, a v nich dle síly a počtu mužů v rodině.^[21]

Během prvního století tchangské vlády systém fu-ping postupně oslaboval až zanikl. Podobně jako systém stejných polí předpokládal relativní uniformitu společnosti, s rozvojem ekonomiky mizelo místo pro stejná pole, a trvalé konflikty na hranicích říše byly přílišnou zátěží pro vojáky fu-ping.^[22]

Pro dlouhodobé války v Koreji a s Tibetem od 60. let 7. století byly krátkodobé armády sestavované v systému fu-ping nedostačující.^[23] Od 70. let 7. století proto vojáci fu-ping sloužili v pohraničních posádkách po dobu 2–3 let. Dlouhá služba kladla velké nároky na systém, v letech 685–688 byl proto počet velitelství fu-ping výrazně zvýšen při růstu počtu vojáků ve velitelství z 600–1000 na 800–1200.^[24] Nová velitelství fu-ping vznikla zejména při severních hranicích, kde jejich členové vykonávali službu místo v metropoli. Nicméně přes organizační změny byla zátěž na vojáky značná a koncem 7. století se už vyhýbali svým povinnostem. Navíc se rozkládal i systém stejných polí, když v Kuan-čungu nebyl dostatek půdy.^[25]

Pohraniční armády založené na rotaci vojáků se ukázaly být neefektivní, neustálé příchody a odchody vojáků a střídání zkušených vojáků s nováčky přinášely mnoho obtíží. Vláda to od druhého desetiletí 8. století řešila najímáním vojáků v dlouhodobých kontraktech,^{[pozn. 6]} čemuž nahrávalo přelidnění pociťované v říši, nedostatek půdy a z toho plynoucí růst počtu potulných bezzemků, ze kterých se vojáci verbovali. Od roku 738 již byli vojáci fu-ping posíláni na hranice jen v omezeném počtu^[27] a posádky fu byly vládou Li Lin-fua nahrazeny profesionálními pohraničními armádami^[28] pod velením vojenských komisařů ťie-tu-š’.

Důsledkem zániku systému fu-ping byl pokles bojeschopnosti posádky metropole, když si kvalitu zachovaly jen malé jednotky císařské gardy, zatímco muži zařazení mezi vojáky posádky byli mnohdy jen příbuzní úředníků, obchodníci a boháči, kteří si tak opatřovali daňové výhody a osvobození od roboty.^[29]

• GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. Abingdon, Oxon, UK: Routledge, 2002. 288 s. Dostupné online. ISBN 0415239559, ISBN 9780415239554. (anglicky) 
• GRAFF, David Andrew. The Eurasian Way of War: Military Practice in Seventh-Century China and Byzantium. Abingdon, Oxon, UK: Routledge, 2016. 218 s. ISBN 1317237099, ISBN 9781317237099. (anglicky) 
• SUN, Jimin. Origins and selection criteria of soldiers in different stages of the Tang dynasty (618–907). In: FILIPIAK, Kai. Civil-Military Relations in Chinese History: From Ancient China to the. Abington, Oxon; New York: Routledge, 2015. ISBN 978-1-315-73834-5. S. 104–122. (anglicky)

• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Tuebingen: 2000-2018, rev. 2018-4-19 [cit. 2018-07-02]. Kapitola fubing 府兵, garrison militia. Dostupné online. (anglicky)