rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád bílé orlice Řád sv. Vladimíra 2. třídy Řád sv. Vladimíra 1. třídy Řád sv. Ondřeje zlatá zbraň Za chrabrost Řád sv. Jiří 3. třídy Řád sv. Jiří 4. třídy Řád sv. Stanislava Řád sv. Jiří 2. třídy Řád sv. Stanislava
Buxhöwdenové představovali starý šlechtický rod pobaltských Němců v Livonsku, kam přišli někdy kolem 13. století z Dolního Saska.[1] Friedrich Wilhelm se narodil v roce 1750 na ostrově Moon u Öselu.[1] Byl velmi bohatý a svého prominentního postavení dosáhl výhodným sňatkem (1777[1]) s hraběnkou Natálií Alexejevovou, která byla údajně nemanželskou dcerou Grigorije Orlova (1734–1783) s dvorní dámou, podle některých tvrzení snad dokonce carevnou Kateřinou II. Velikou, podle jiných s členkou rodu Apraxinů.
Rozvoj vojenské kariéry
Portrét od Jean-Louise Voilleho z roku 1789
Po absolvování vojenské školy byl jako čtrnáctiletý v roce 1764 zařazen do technických jednotek ruské carské armády a zúčastnil se bojových operací proti Osmanské říši. V létě 1770 byl za statečnost jmenován důstojníkem. O rok později byl však těžce zraněn při dobývání pevnosti Brailov, a když se vyléčil, stal se pobočníkem generála knížete Orlova, což akcelerovalo jeho další vojenský postup.
V dubnu 1783 se stal Buxhöwden velitelem velitelem pěšího pluku a v roce 1787 pobočníkem carevny Kateřiny II. Bojoval ve válce proti Švédskému království, zúčastnil se první bitvy u Svensksundu[1] (24. srpna 1789) a za prokázanou statečnost byl v srpnu 1789 jmenován generálem. Ve funkci velitele divize se účastnil potlačování polského povstání, podílel se na dobytíPragy a poté byl v roce 1795 jmenován vojenským velitelem Varšavy. V témže roce mu pruský král udělil hraběcí titul.[1]
Výměna panovníků
Po nástupu Pavla I. na trůn (1796) se stal Buxhöwden generálním gubernátorem Sankt-Petěrburgu a získal (ruský) hraběcí titul. V září 1798 však upadl v nemilost, byl zbaven všech funkcí a přinucen k odchodu do exilu. Až s nástupem Pavlova nejstaršího syna a následníka Alexandra I. (1801) mu byl umožněn návrat do služeb carského dvora. Od jara 1803 zastával funkci inspektora Livonské inspekce a rižského vojenského gubernátora, tehdy již v hodnosti generála pěchoty.
Po vzniku třetí protifrancouzské koalice v srpnu 1805 byl jmenován velitelem jedné ze tří armád, které Rusko vyslalo do válečného tažení, tzv. Volyňské armády. S ní podléhal velení hlavního velitelství ruských vojsk s generálem pěchoty Ivanem I. Michelsonem v čele. Amáda se soustředila na hranicích mezi Ruským a Rakouským císařstvím a jejím úkolem byl postup do českých zemí a ve spolupráci s pruskými vojsky následný pochod k Rýnu. Po fiasku rakouské Dunajské armády u Ulmu v říjnu 1805 se však Buxhöwdenovy rozkazy změnily a vyrazil na Moravu k posile ruské Podolské armády generála Michaila I. Kutuzova.[2]
Vyobrazení legendy o proboření ledu na rybnících v závěru bitvy u Slavkova vyjadřuje katastrofální ztráty Buxhöwdenových vojsk
Buxhöwden se na tažení důkladně vybavil, cestoval s jedenácti kočáry, početným služebnictvem i smečkou psů. Jeho armáda čítala celkem více než 29 000 vojáků – sedm mušketýrských pluků, dva myslivecké, po jednom granátnickém, dragounském a husarském pluku a šest pluků kozáků.[3] Volyňská armáda pochodovala přes Slezsko na Moravu k Vyškovu, odkud se spolu s Podolskou armádou stáhla před Olomouc. Po spojení armád byl Buxhöwden pověřen velením tří pochodových kolon na levém spojeneckém křídle (1. Dochturovovy, 2. Langeronovy a 3. Przybyszewského), s nimiž absolvoval rozhodující bitvu u Slavkova 2. prosince 1805.
Úroveň jeho velení byla podle svědectví slabá. Jeho vojska bojovala na jižním úseku u obce Telnice, bitva se však vyvíjela ve francouzský prospěch a Buxhöwden dal příliš pozdě rozkaz k ústupu. Jeho tři kolony utrpěly drtivé ztráty a levé křídlo se fakticky rozpadlo, mnoho vojáků bylo obklíčeno a zajato. Sám generál i se svým štábem uprchl a vojsko zanechal svému osudu, iniciativu za něj převzal jeho podřízený generál Dochturov, který shromažďoval zbytek vojsk třetí kolony u Nesvačilky.
Závěr kariéry
Díky kontaktům u dvora se Buxhöwden udržel v carově přízni a od léta 1806 velel samostatnému armádnímu sboru. Ze zdravotních důvodů však musel vojska opustit ještě před zahájením bojových akcí. Po uzavření tylžského míru s Napoleonovou Francií (1807) byl jmenován hlavním velitelem ruské armády a řídil její reorganizaci.
Zastával funkci hlavního armádního velitele také za války proti Švédskému království a do podzimu 1808 dokázal dobýt celé Finsko. Spíše než na vedení války měl však Buxhöwden patrně větší zájem na politickém podřízení dobytých území ruské koruně. Po bitvě u Oravais 14. září 1808, která skončila ruským úspěchem, aktivně zahájil jednání o příměří a koncem září bylo ve finském městě Lohtaja podepsáno příměří.[1] I přes výhodnost však ruský dvůr dohodu neakceptoval a mělo se za to, že Buxhöwden překročil své pravomoci a konal proti zájmům Ruska. Byl vyzván k rezignaci.[1] V listopadu téhož roku s odvoláním na zdravotní důvody rezignoval na všechny své funkce a v prosinci opustil Finsko. Ve velení ruské okupační armády ve Finsku jej nahradil generál hrabě Nikolaj M. Kamenskij.[1]
Uchýlil se na svá panství v Estonsku, kde na zámku Lohde (později Koluvere) v roce 1811 ve věku 60 let zemřel.[1]
Reference
↑ abcdefghi von BUXHOEVDEN, Friedrich Wilhelm . blf.fi [online]. BLF: Biografiskt lexikon för Finland 1. Svenska tiden, 2014-12 [cit. 2024-11-20]. Dostupné online. (švédsky)
↑FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie: válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno: Jota, 2005. 280 s. ISBN80-7217-381-2. Kapitola Volyňská armáda, s. 267.
FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie: válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno: Jota, 2005. 280 s. ISBN80-7217-381-2. Kapitola Buxhöwden Fjodor Fjodorovič hrabě, s. 33–34.
Friedrich Wilhelm von Buxhöwden In: Meyers Konversations-Lexikon. 4. vydání. Svazek 3, Lipsko/Vídeň: Verlag des Bibliographischen Instituts, 1885–1892, S. 700. (německy)
