František Václav Zemský velitel na Moravě Ve funkci: 1805 – 4. ledna 1806 Panovník František II./I.
Velitel v západní Haliči Ve funkci: 1797 – 1805 Panovník František II./I.
Tajný rada Ve funkci: 19. prosince 1825 Panovník František II./I.
Komtur Řádu německých rytířů v provincii Vestfálsko Ve funkci: 1788 – 1806
Velící generál v Chorvatsku Ve funkci: 1783 – 1797 Panovník Josef II. , Leopold II. , František II.
Císařský komoří Ve funkci: 1760 – 19. prosince 1825 Panovník Marie Terezie , Josef II. , Leopold II. , František II./I.
Vojenská služba Doba služby 1759 –1806 Hodnost generálmajor (1773), polní podmaršál (1783), polní zbrojmistr (1794)Bitvy/války bitva u Torgavy, u Rouvroi a Erquelinnes
Narození 2. července 1742 Vídeň Habsburská monarchie Habsburská monarchie Úmrtí 19. prosince 1825 (ve věku 83 let)Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství Místo pohřbení Vídeň Rodiče Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794) a Marie Ernestina ze Starhembergu (1717–1749)Příbuzní bratr: Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797) bratr: Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu (1739–1812) bratr: Josef Klement z Kounic-Rietbergu (1743–1785) děd: František Antonín ze Starhembergu (1691–1743) neteř: Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)Alma mater Tereziánská vojenská akademie Profese voják, diplomat a vojevůdce Náboženství římskokatolické Některá data mohou pocházet z datové položky .
František Václav hrabě z Kounic-Rietbergu (Franz Wenzel Graf von Kaunitz-Rietberg ) (2. července 1742 , Vídeň – 19. prosince 1825 , Vídeň ) byl moravský šlechtic a rakouský generál. Jako syn významného státníka knížete Václava Antonína Kounice absolvoval rychlou kariéru v armádě a již ve třiceti letech byl generálem. Později byl velitelem v několika korunních zemích habsburské monarchie (Chorvatsko , Halič , Morava ), zúčastnil se válek proti Francii , v armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra .
Erb rodu Kounic-Rietberg Pocházel z moravské šlechtické rodiny Kouniců , narodil se jako třetí syn pozdějšího státního kancléře Václava Antonína Kounice (1711–1794) a jeho manželky Marie Ernestiny, rozené ze Starhembergu (1717–1749). Po matce byl vnukem císařského nejvyššího štolby hraběte Františka Antonína ze Starhembergu . Studoval na Tereziánská vojenské akademii a v roce 1759 jako dobrovolník vstoupil do armády. Stal se pobočníkem maršála Dauna , který byl jeho patronem. V roce 1760 byl zraněn v bitvě u Torgavy a téhož roku byl jmenován císařským komořím . Na konci sedmileté války byl jako dvacetiletý povýšen do hodnosti plukovníka. Od roku 1769 byl rytířem Německého řádu a později v letech 1788–1806 komturem řádové provincie ve Vestfálsku , kde rodina vlastnila statky. Mimo jiné se angažoval ve veřejném životě na Moravě, v Brně byl od mládí členem zednářské lóže U vycházejícího slunce .
Ve třiceti letech dosáhl hodnosti generálmajora (1773) a později řadu let působil jako velící generál v Chorvatsku (1783–1797), od roku 1783 v hodnosti polního podmaršála . V 90. letech se zapojil do bojů proti revoluční Francii a v květnu 1794 jako velitel rakousko-nizozemské armády zvítězil nad Francouzi v Belgii v bitvách u Rouvroi a Erquelinnes.[ 1] polního zbrojmistra (1794) a získal také titul tajného rady . V letech 1797–1805 byl velitelem v západní Haliči a svou kariéru zakončil jako zemský velitel na Moravě. Touto funkcí byl pověřen v dubnu 1805 a před bitvou u Slavkova řídil úpravu komunikací a zásobování rakouské armády. Po ukončení třetí koaliční války a uzavření míru v Bratislavě odešel v lednu 1806 do výslužby a od té doby žil v soukromí. Během své vojenské kariéry proslul jako odborník v oboru dělostřelectva a přispěl k jeho reorganizaci před napoleonskými válkami.[ 2]
Zemřel svobodný ve Vídni, kde je také pohřben (na rozdíl od většiny příbuzných, kteří jsou uloženi v rodinné hrobce ve Slavkově ).[zdroj?
Jeho starší bratři Arnošt Kryštof (1737–1797) a Dominik Ondřej II. (1739–1812) byli po otci postupně dědici knížecího titulu a vlastníky rozsáhlého majetku na jižní Moravě (Slavkov , Uherský Brod , Jaroměřice nad Rokytnou ).
Odkazy
Reference
↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802 ; Praha, 2017; s. 163–167 ISBN 978-80-7557-041-3
↑ Ottův slovník naučný , díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000 ISBN 80-7185-200-7
Literatura
