PROFILPELAJAR.COM

Fotografie v Iráku je součástí historie země. Podobně jako v ostatních státech, byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických a politických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Iráku vyvíjela za spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění ve světě fotografie až do dnešních dní.

Historie

Irácké umění bylo po celou dobu své historie ovlivňováno válkami, revolucemi a častými politickými změnami. Po staletí bylo hlavním městem Bagdád středověké centrum literárního a uměleckého arabského světa, ale jeho umělecké tradice utrpěly v rukou mongolských útočníků ve 13. století. Během dalších období vzkvétala, například za vlády Pir Budaqu nebo pod osmanskou vládou v 16. století, kdy byl Bagdád známý svými osmanskými miniaturami.^[1] Během vlády Safavidů bylo irácké umění ovlivňováno perským uměním a stalo se centrem poezie i umění. Ve 20. století, umělecké oživení, které kombinovalo tradici i moderní techniky, přineslo mnoho pozoruhodných básníků, malířů a sochařů, kteří přispěli k inventáři veřejných uměleckých děl, zejména v Bagdádu. Tito umělci jsou na Středním východě vysoce ceněni a někteří si získali mezinárodní uznání. Irácké hnutí moderního umění mělo zásadní vliv na panarabské umění obecně.

Americká historička umění Nada Shabout zdůrazňuje, že irácké umění zůstává z velké části bez dokladů. Západ má o iráckém umění jen velmi málo představ. Problémy spojené s dokumentováním úplného obrazu iráckého umění byly umocněny skutečností, že mnoho umělců 20. století, historiků umění a filozofů bylo donuceno odejít do exilu, kde jsou izolováni od svého dědictví a současných postupů.^[2] Velká část uměleckého dědictví Iráku byla navíc během období revoluce, války a politických nepokojů vypleněna nebo zničena.^[3]

19. století

Až do 20. století neměl Irák tradici malby na malířském stativu. Tradiční umění, které zahrnovalo zpracování kovů, výrobu a tkaní koberců, foukání skla, keramické dlaždice, kaligrafii a nástěnné malby, se v 19. století hojně praktikovalo. Některé tradiční postupy vysledovaly jejich původ až k Asyřanům z 9. století. V 19. století však byli malíři nástěnných maleb obecně považováni spíše za řemeslníky než za umělce – ačkoli v tradiční islámské společnosti nebyl rozdíl mezi umělci a řemeslníky dobře definován. Je známo několik jmenovaných osob, včetně malíře Abbuda „židovského“ Naqqaše a kaligrafa, malíře a dekoratéra; Hashim al-Khattat („Hashim Calligrapher“, počátek 20. století, zemřel 1973) a Niazi Mawlawi hashim (19. století), ale je známo relativně málo podrobností o jejich životě a kariéře.^[4]

Na konci 19. století vedl vzestup nacionalistických a intelektuálních hnutí v arabském světě k výzvám k arabsko-islámskému kulturnímu obrození. Umělci a intelektuálové cítili, že růst západních vlivů představuje hrozbu pro arabskou kulturní identitu. Ve stejné době, kdy místní umělci začali přijímat západní praktiky, jako je například malba na malířském stativu.^[5] také vědomě hledali odlišný národní styl.^[6]

Vědci poukazují na to, že o fotografii v Iráku je známo jen velmi málo.^[7] Irák přijal fotografii (a kinematografii) jako průmyslovou a uměleckou formu relativně pomalu a pozdě kvůli náboženským a sociálním zákazům pořizování fotografií a obrazových znázornění. První fotoaparát se v Iráku objevil až v roce 1895, když se irácký fotograf Abdul-Karim Tiouti z Basry vrátil do Iráku po cestě do Indie, kde studoval umění fotografie. Založil fotografické studio a této profesi se věnoval mnoho let.^[8]

20. století

Koncem 19. století a začátkem 20. století se v arabských zemích vyskytuje slovo známé jako Nahda. Tento termín se volně překládá jako „obrození“ nebo „renesance“. Nahda se stala významným kulturním hnutím, které ovlivnilo všechny formy umění – architekturu, literaturu, poezii a výtvarné umění.^[9]

V prvních desetiletích 20. století přispělo k šíření fotografie několik faktorů. Nejprve britští a evropští archeologové začali pomocí fotografie dokumentovat starověká místa ve druhé polovině 19. století. Fotoaparát používali také náboženští misionáři k dokumentaci historických náboženských míst. Tyto aktivity vystavily místní Iráčany této technologii a poskytly mladým mužům pracovní příležitosti jako fotografové a kameramani pomáhající archeologickým týmům. Například ve 20. a na počátku 30. let se americký antropolog profesor Henry Field účastnil několika expedic do starověkých mezopotámských lokalit a ve svých publikacích uznal pomoc iráckého fotografa jménem Shauqat (který byl synovcem fotografa Abdula-Karima Tioutiho). Spisovatelka Gertrude Bell také uvádí, že v roce 1925 v Bagdádu učila mladého chlapce proces výroby fotografií.^[10] Druhým faktorem bylo, že ve 20. letech 20. století král Faisal I. zařídil fotografický portrét sobě i své manželce, čímž popularizoval portrétní fotografii.^[11]

V letech následujících po první světové válce přijela do Iráku řada fotografů. Někteří z nich byli vysídlení Arméni, kteří měli předchozí zkušenosti s prací s technickým vybavením, včetně fotografických kamer.^[12] Tito raní fotografové se většinou věnovali fotografování vojenských scén a personálu. Kolem tentokrát fotograf jménem Tartaran zřídil ateliér u vchodu do Mosulské základní školy.^[13] Odtamtud mohli místní školní děti pozorovat fotografa při práci. Vlivný mosulský fotograf Murad al-Daghistani, který se specializoval na zachycení každodenních života a práce prostých lidí v Mosulu, možná spatřil svou vášeň pro fotografování poté, když viděl, jak Tartaran vytváří fotografie ve své temné komoře. Do 40. let 20. století se počet fotografických ateliérů rozšířil, zejména v Mosulu, Basře a Bagdádu. Mezi významné irácké fotografy 20. století patří mimo jiné: Amri Salim, Hazem Bak, Murad al-Daghistani, Covadis Makarian, Sami Nasrawi, Ahmed Al-Qabbani, Jassem Al-Zubaidi, Fouad Shaker nebo Rashad Ghazi.^[11]

Nejstarší fotografové používali toto médium k záznamu iráckého způsobu života, který při „modernizaci“ země mohl být ztracen. Fotograf Latif al-Ani, který je často označován jako „otec irácké fotografie“, se velmi zajímal o dokumentaci kosmopolitního iráckého života v padesátých letech.^[14] V polovině 20. století se fotografie stala populárním prostředkem pro vyjádření společenských a politických zájmů. Umělkyně Jananne al-Ani ve své práci zkoumala dichotomii Orientu a Occidentu a také pomocí fotografie zpochybňovala nošení závoje, zatímco Halim Alkarim používá rozmazané obrazy k naznačení politické nestability Iráku.^[15]

Celá řada fotografů přestala fotografovat v roce 1979, kdy režim Saddáma Husajna zakázal fotografování na veřejnosti. Fotografování na veřejnosti bylo nejen nebezpečné, ale řada umělců ztrácela svůj optimistický výhled na budoucnost Iráku.^[16] Stejně jako u mnoha iráckých umělců byla velká část fotografických archivů zničena nebo vypleněna během americké invaze do Iráku v roce 2003.^[17] Přesto se podařilo archivu Arab Image Foundation dochovat řádově stovky význmaných fotografií.

Latif al-Ani: Střední škola Al-Aqida, Bagdád, 1961
Latif al-Ani: Ulice Al-Rasheed, 1961
Latif al-Ani: Babylon, Irák, 1970
Latif al-Ani: Kovář vyrábí měděné mísy, Suq Al-Safafir, Bagdád, 1962

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iraqi art na anglické Wikipedii.

↑ Roxburgh, D.J., “Many a Wish Had Turned to Dust: Pir Budaq and the Formation of the Turkmen Arts of the Book,” Chapter 9 in: David J. Roxburgh (ed.)., Envisioning Islamic Art and Architecture: Essays in Honor of Renata Holod, Brill, 2014, s. 175–222
↑ Shabout, N., „Ghosts of Futures Past: Iraqi Culture in a State of Suspension,“ in Denise Robinson, Through the Roadbloacks: Realities in Raw Motion, [Conference Reader], School of Fine Arts, Cyprus University, November 23–25, s. 94: it may be worth noting that the Ministry of Culture estimates that 80 percent of Iraqi artists are now living in exile, See: Art AsiaPacific Almanac, Volume 4, Art AsiaPacific, 2009, s. 75
↑ King, E.A. and Levi, G., Ethics and the Visual Arts, Skyhorse Publishing, Inc., 2010, s. 105–110
↑ Ali, W., Modern Islamic Art: Development and Continuity, University of Florida Press, 1997, s. 45
↑ Ali, W., Modern Islamic Art: Development and Continuity, University of Florida Press, 1997, s. 46
↑ Tibi, B., Arab Nationalism between Islam and the Nation-state, 3rd edn., New York, Saint Martin's Press, 1997, s. 49–49
↑ Sheehan, T., Photography, History, Difference, Dartmouth College Press, 2014, s. 63–64
↑ Kalash, K., „In Digital Technology, Solar Photography is a Time-immemorial Profession,“ Iraq Journal,; also reproduced in: Alahad News, 26. 5. 2016 Online: Archivováno 8. 10. 2018 na Wayback Machine. (překlad z arabštiny)
↑ Reynolds, D.F., The Cambridge Companion to Modern Arab Culture, Cambridge University Press, 2015, s. 11
↑ Bell, G., The Letters of Gertrude Bell, Vol. 2 (1927), Project Gutenberg edition, 2004, Online:
↑ ^a ^b „The First Photographers“, Iraq National Library and Archives, Online: Archivováno 6. 3. 2019 na Wayback Machine. (překlad z arabštiny)
↑ El-Hagem B., „The Armenian Pioneers of Middle Eastern Photography,“ Palestine Studies, s. 22–26, Online:
↑ Alaq, A., „The Origins of Photography in Iraq“, Arab Pictures, 24. 12. 2015, Online: Archivováno 3. 7. 2017 na Wayback Machine. (překlad z arabštiny)
↑ Gronlund, M., „How Latif Al Ani Captured Iraq’s Golden Era through a Lens,“ The National, 6. 5. 2018, Online:
↑ Al-Dabbagh, S., „Photographing Against the Grain: A History of Photography,“ Part I, Contemporary Practices, vol. 5, s. 40–51 Online:^{[nedostupný zdroj]}
↑ „Latif al-Ani:Interview“, Studio International 1. 5. 2018 Online:; „Driven underground by Saddam, 'Iraq's greatest photographer' Latif Al Ani is honored at last“, CNN News, 17. 11. 2018 Online:
↑ The founding father of Iraqi photography gets his first London show | 1854 Photography. British Journal of Photography [online]. [cit. 2020–11–25]. Smyth, D., 16. 11. 2017. Dostupné online. (anglicky)