Papež Klement XIII. v roce 1764 nauku odsoudil a zakázal Febroniovo dílo šířit, nicméně řada biskupů ho neuposlechla. Febronianismus ale i přesto postupně ztrácel v Německu své pozice, v 19. století už měl skutečně významné postavení pouze na území Habsburské monarchie, kde měli císaři právo vybírat biskupy a upřednostňovali právě febronianistické kandidáty. Definitivní konec febronianismu jakožto byť i jen lokálně významného proudu v katolické církvi znamenal první vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti (1870).