Existence předchází esenci

Tvrzení, že existence předchází esenci (jinak také existence předchází podstatu, z francouzštiny: l'existence précède l'essence) je ústřední poznatek existencialismu, jež převrací tradiční filozofický názor, že podstata (povaha) věci je podstatnější a neměnnější než její existence (pouhá skutečnost její existence).[1] Z pohledu existencialistů lidské bytosti mohou svým vědomím vytvářet své vlastní hodnoty a určit smysl života, protože člověk nedisponuje jakoukoliv inherentní identitou nebo hodnotou. Tyto identity či hodnoty si musí tvořit individuálně jednotlivec od jednotlivce (viz tabula rasa). Vykonáváním činů, které korespondují s určenými identitami a hodnotami, jednotlivec potvrzuje a posiluje svoji existenci.

Tuto úvahu lze již nalézt v dílech filozofa Sørena Kierkegaarda v 19. století [2] , ale přesné znění bylo formulováno až filozofem Jean-Paulem Sartrem ve 20. století. Přímá citace pochází z přednášky „Existencialismus je humanismus“ [3] z roku 1945.[3][4] Podobný výrok lze však v dřívější době najít v Heideggerově díle Bytí a čas .[5]

Sartreho pohled

Pro Sartreho znamená „existence předchází podstatě“, že osobnost není tvořena na základě dříve navrženém modelu (predestiance) a ani na přesném účelu, protože je to člověk, kdo se sám rozhodne, jak se zapojí. Sartre nepopírá omezující faktory a podmínky, avšak předkládá řešení Spinozova dilematu, který tvrdil, že lidé jsou určováni tím, co je obklopuje. Sartre říká, že utiskující situace sama o sobě nepředstavuje limitaci. Je to však jen její interpretace a samotné označení za utiskující. Bytost, která se cítí utlačována, situaci utiskující skutečně vytváří. Tím, že promítáme své záměry do našeho současného stavu, tvoříme i naše okolí - „jsem to jen já, kdo okolí volně promění v akci“. Když řekl, že „svět je zrcadlem mé svobody “, myslel tím, že nás svět nutí reagovat, rozvíjet se. Právě rozvíjením se (osvobozováním se) od podmínek současné projektované situace Sartre pojmenovává jako transcendenci . Dodává, že „jsme odsouzeni k svobodě“.

Když se říká, že lidé se sami definují, je to často vnímáno jako prohlášení, že si mohou „přát“ být čímkoli - například ptákem - a pak se jím skutečně stát. Podle Sartreho pohledu by to však bylo rozhodnutí na základě projekce sociálního útlaku, osvojení nedobrých hodnot, ztracení svobody a neautentické chování (viz více bad faith). Pro upřesnění - tímto výrokem se rozumí, že lidé jsou (1) definováni pouze podle svého jednání a (2) že jsou odpovědní za své činy. Lze tedy říci, že osoba, která jedná krutě vůči ostatním lidem, je tímto aktem definována jako krutá osoba a v tom samém případě je například (bez jakékoliv role genů) definována jako odpovědná za bytí krutým člověkem. Z toho vyplývá i pozitivnější terapeutický aspekt - můžete se rozhodnout jednat jinak a být dobrým člověkem na místo krutého, lidé z podstaty původně nejsou v zásadě nositelem ani jedné z vlastností.[6]

Tvrzení, že existence předchází esenci, tedy pro shrnutí znamená, že u člověka neexistuje předem určená vlastnost, ta je definována samotným jednotlivcem prostřednictvím toho, jak tento jedinec vytváří a žije svůj život. Jak říká Sartre: „člověk nejprve existuje, setkává se, narůstá ve světě – a poté se definuje sám“.[7]

Související články

Poznámky

  1. ↑ Plato, Timaeus; Aristotle, Metaphysics; St Thomas Aquinas, Summa contra Gentiles, Pars 3:1, Summa Theologiae, Pars 1:1, etc. Analysis of "existence before essence" in Etienne Gilson, The Christian Philosophy of Saint Thomas Aquinas, Introduction
  2. ↑ Kierkegaard, Søren. Philosophical Fragments, 1844.
  3. ↑ a b Stanford Encyclopedia of Philosophy
  4. ↑ The lecture was delivered on Monday, October 29, 1945, although not published until 1946. "Existentialism is a Humanism." trans. Carol Macomber, preface by Arlene Elkaïm-Sartre, ed. John Kulka (New Haven: Yale, 2007), p. vii.
  5. ↑ Sartre, in Being and Nothingness (1943), credits a slightly longer version of the claim to Heidegger: "Now freedom has no essence. It is not subject to any logical necessity; we must say of it what Heidegger said of the Dasein in general: 'In it existence precedes and commands essence.'" However, Sartre gives no page reference for this citation. In Being and Time, Heidegger writes: "The 'essence' of human-being lies in its existence." ("Das 'Wesen' des Daseins liegt in seiner Existenz", Sein und Zeit, p. 42.)
  6. ↑ Catalano p. 81
  7. ↑ Sartre, Existentialism is a humanism

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Existence precedes essence na anglické Wikipedii.

  • Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi, 1948.
  • Joseph S. Catalano, komentář k Jean-Paul Sartre's Being and Nothingness, University of Chicago Press 1985.
  • Sartre, Existencialismus je humanismus (L'existentialisme est un humanisme) z roku 1946
  • Stanfordova encyklopedie filozofie, článek Existencialismus
  • Wilhelmsen, Frederick (1970). The Paradoxical Structure of Existence . Irving, Texas; University of Dallas Press.

Externí odkazy