Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku je experimentální próza Patrika Ouředníka z roku 2001. Přeložena byla do sedmatřiceti jazyků,[1] čímž se stala nejpřekládanější českou knihou od sametové revoluce v roce 1989.[2]
Obsah
Kniha rekapituluje 20. století očima vzdáleného, odtažitého, blíže nezarámovaného vypravěče. V rozhovoru pro americkou revui Context [3] Ouředník pobaveně podotýká: "Mimozemšťan? Perverzní profesor diskurzivity? Bouvard bez Pécucheta, Pécuchet bez Bouvarda? Rousseaovský ‘ušlechtilý divoch‘? Voltairův Candide o 250 let později? Faulknerův Benjy s jen o něco málo vyšším IQ? Šílený historik?... Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Nevím, kdo to je."
Před očima čtenářům běží obě světové války, stalinské čistky či vynálezy zkázy jako atomová bomba či bojové plyny. Na stejné úrovni se však objevují informace o vynálezu podprsenky nebo statistické údaje o tom, kolikrát ročně myjí lidé v té či oné zemi auto. Jednotlivé události se prolínají, velké historické milníky se kříží s minipříběhy. Pravdivost těchto "vsuvek" není nijak podložena, avšak čtenář podvědomě připouští jejich možnost a nazírá tak na "učebnicové události" z jiného úhlu: jako by teprve tyto malé příběhy přiváděly k životu dějiny.
Neosobnost vypravěče, změť událostí nejrůznějšího významu včetně dokonale bezvýznamných, věcná fakta a dějinné události prostoupené zprávami z doslechu (A lidé říkali...) a neověřitelnými, avšak uvěřitelnými mikropříběhy, společenská dogmata (A sociologové říkali..., A filozofové říkali..., A historikové... A sexuologové... A psychiatři...) i všudypřítomné statistiky převádějící hrůzy válek a masakrů do pouhých čísel, to vše vyvolává ve čtenáři neklid a rozpaky: tak tohle byly dějiny 20. století?
Skladba
Kniha se na první pohled tváří jako esej či úvaha nad uplynulým stoletím. Nejsou zde však kapitoly ani odstavce; text běží „slepě“, bez jakéhokoli rozdělení tematického či jiného, členěný pouze do textových bloků. Jednotlivé události nejsou řazeny chronologicky ani v jiné logické návaznosti, často se objevují znenadání a stejně rychle také mizí; některé leitmotivy se vracejí několikrát (např. věta z dopisu italského vojáka z první světové války).
Ouředníkův text však nelze považovat za esej: chybí zde „autorský hlas“, autorův postoj k líčeným událostem. „Europeana jsou vlastně románem par excellence, sice bez stmelujícího hrdiny či tradičního příběhu, ale zato, po bachtinovsku řečeno, románem mnohohlasým.“ [4]
Po vizuální stránce evokuje kniha staré kroniky. Na okrajích stránek se objevují marginálie, jejichž zdánlivá funkce je snazší orientace v textu. Zde však jejich použití slouží k zvýraznění ironie nebo absurdity popisovaného děje.
Zásadní je přítomnost souřadící spojky "a", která jednak nivelizuje "vážný" text - vše probíhá na stejné úrovni, vysoké i nízké, pseudovědecký žargon, citované názory "odborníků", vše má stejný význam -, jednak přispívá k infantilizaci tématu, jako by nám dějiny 20. století vykládal školák před tabulí, odříkávající bezmyšlenkovitě naučený text.
Kritické ohlasy
Knize se dostalo výrazného kritického ohlasu jak v Česku, tak i v zahraničí.
Ve zdánlivě naivním textu Ouředník s nemilosrdnou ironií vytahuje na světlo malichernost, dětinskost, krutost a zvrácenost uplynulého století v Evropě. Marcel Kabát, Lidové noviny, 20. 11. 2001.
Po dlouhé době jsem byl zase stržen četbou – ta kniha má nic nepředstírající hloubku a styl. Jiří Gruša, Právo, 25. 4. 2002.
Ouředníkovi se daří umně zrelativizovat celé to hemžení uplynulého věku, o němž se mnozí domnívají, že posunulo lidskou civilizaci o notný kus. Ivan Matějka, Hospodářské noviny, 22. 11. 2001.
...Zkratkovitá přehlídka rozmanitých intelektuálních teorií, které Ouředník lapidárním přeformulováním zbavuje spekulativních kouzel a obnažuje jejich základ, z nějž často čiší prázdnota či bezradnost. Výsledkem je pochmurná groteska, v níž se obraz života v zrcadle intelektuální interpretace jeví ještě ubožeji než sám o sobě. Viktor Šlajchrt, Respekt č. 8, 24. 2. 2002.
Europeana jsou něco podstatně nového. Ukazuje se, že strukturalisti měli pravdu, když tvrdili, že literaturu tvoří jazyk; Ouředník to i v Europeanách svými jazykovými kouzly předvádí přímo vzorově. Ale ukazuje se rovněž, že neměli pravdu tak docela, že ještě výš stojí to, co je nad a za oním užitým jazykem – totiž znepokojení, které prožívá raněné lidství. Alexandr Stich, Lidové noviny (příloha Orientace), 29. 12. 2001.
Ouředníkovo vyprávění je osvobozující: ukazuje nám, jak přežít „vědy o člověku“, jak přežít století, které vyznačovalo brutální povýšení něčeho z toho, v co „lidé doufali“, na dějinnou nutnost. Formule přežití je jednoduchá: nedovolme vědám, aby se vyvyšovaly nad vyprávění lidí. Václav Bělohradský, Právo (příloha Salon), 28. 2. 2002.
Převyprávět – nikoli přepsat – dějiny moderního věku jako fackovací zápas, jehož se zúčastnilo lidstvo na univerzální ploše evropské civilizace, to je také způsob, jak vyzrát na dějiny. Ouředníkova kniha ukazuje, že šance literatury nejsou pořád ještě zcela ztracené. Jiří Peňás,Týden č. 2, 7. 1. 2002.
Bouvard a Pécuchet naruby, dvacáté století jako na dlani – jen sevřít ruku. Ladislav Šerý, Lidové noviny (příloha Orientace), 29. 12. 2001.
Ano, konečně se našel někdo, kdo po všem tom prozaickém lamentování a jamrování a kvílení a ječení a datlování definitivně zaklapl vrátka za celým dvacátým stoletím. Učinil tak bez zbytečných triků a frajkumštů. Vyjádřil přesně a jasně to, co se už dlouho pokouší naznačit literatura celého světa: že totiž celé to dvacáté století stálo skrz naskrz za pendrek. Emil Hakl, Tvar č. 11, 30. 5. 2002.
Vyčerpávající dějiny Evropy 20. století na 126 stranách kapesního formátu? U jedné z nejnevyzpytatelnějších osobností současné české literatury není vyloučeno vůbec nic. Ondřej Bezr, Rock & Pop č. 1, 2002.
Ouředník se nicméně k přijetí knihy českou literární kritikou vyjádřil velmi nechvalně:
„Co se týče příznivé kritické odezvy v Česku, k tomu nutno dodat, že /.../ recenze se vyrojily poté, co byla knížka prohlášena knihou roku v anketě Lidových novin; a jak víte, anketa se obrací obecně na aktéry české kulturní scény, zdaleka ne pouze na kritiky. Pro Europeana tehdy hlasovalo jistý počet lidí – a hleďme, nebyl mezi nimi jediný literární kritik.“ (Rozhovor s Matějem Petrů. Souvislosti, 1, 2012.)
„Než se Europeana stala knihou roku v anketě Lidových novin, vyšla, vzpomínám-li si dobře, jediná recenze. A kolik literárních kritiků zmínilo Europeana v anketě? Ani jeden. Pro knihu hlasovali spisovatelé, překladatelé, filozofové, bohemisté. Knížka vyhrála a s recenzemi se roztrhl pytel. Čeští recenzenti píší o literárních cenách, literatura je nezajímá.“ (Korespondenční rozhovor s Petrem Nagym. Literární noviny, 2, 2019.)
