Eleonora Tennant

Eleonora Tennant
Orford House, rodinný dům Tennantových
Orford House, rodinný dům Tennantových
Rodné jménoEleonora Elisa Fiaschi
Narození19. prosince 1893
Sydney, New South Wales
Úmrtí11. září 1963 (ve věku 69 let)
Kettering, Northamptonshire, Anglie
Občanstvíaustralské
Povolánípolitička
Známá jakoFriends of National Spain
Never Again Association
Face the Facts Association
Politické stranyKonzervativní strana
Democratic Labor Party
ChoťErnest Tennant
DětiVanessa Fiaschi Dalrymple Tennant
June Tennant
Julian William Fiaschi Tennant
Camilla Tennant
RodičeThomas Henry Fiaschi[1]
PříbuzníWilliam Yates, australský politik (1921-2010)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eleonora Tennant, Eleonora Elisa Fiaschi Tennant (19. prosince 1893, Sydney, New South Wales – 11. září 1963, Kettering, Northamptonshire, Anglie) byla australská politická aktivistka, známá především díky svému zapojení do krajně pravicové politiky v Anglii. Ona a její manžel Ernest Tennant měli spojení s nacistickým Německem a ona neskrývala svůj antisemitismus. Dvakrát kandidovala za Konzervativní stranu do Dolní sněmovny, v roce 1931 a v roce 1945. V roce 1952 se vrátila do Austrálie a v roce 1961 kandidovala do Senátu za "Democratic Labour Party", Demokratickou stranu práce.

Životopis

Eleonora Tennant se narodila v Sydney[2] italsko-australskému vojenskému chirurgovi Thomasi Fiaschimu a jeho první manželce Catherine Ann (rozené Reynolds), která se narodila v Irsku a byla vychovávaná u jeptišek[3] a poté byla poslána do školy v Anglii.[4] V roce 1911 se v Austrálii setkala s Ernestem Tennantem, britským obchodníkem a bankéřem obchodujícím s Německem.[5] Vzali se brzy, bylo jí teprve sedmnáct, a usadili se ve Velké Británii. Žili v domě rodiny Tennantových Orford House v malé středověké vesničce Ugley v Essexu.[6][7] Měli spolu čtyři děti.[2] Znali se s Joachimem von Ribbentropem a oba podporovali nacismus.[8] Ernest Tennant byl vůdčí osobností Anglo-německého společenství (Anglo-German Fellowship), organizace, kterou pomohl založit v roce 1935 a která prosazovala užší vztahy mezi Velkou Británií a nacistickým Německem.[9]

Pravicová politička

U všeobecných voleb roku 1931 kandidovala Tennantová za Konzervativní stranu v obvodu Silvertown, tradiční baštu Labour Party ve východním Londýně. Její kandidaturu sponzorovala britská filantropka, politická aktivistka a sufražetka Lucy, Lady Houston navzdory nesouhlasu Ernesta.[5] V roce, kdy konzervativci obecně zaznamenali drtivé vítězství, získala Tennantová 22,2% hlasů.[10] To jí povzbudilo, proto zřídila ve svém volebním obvodu kancelář s cílem podporovat místní zaměstnavatele, aby přijímali více zaměstnanců, a přinutit místní radu k řešení některých problémů s bydlením.[6] Znovu kandidovala ve všeobecných volbách v roce 1935, získala pouze 19,0%.[10]

Během španělské občanské války navštívila Tennantová oblasti kontrolované nacionalisty poblíž portugalských hranic. Byla doprovázena falangistickým aktivistou a došla k závěru, že to, co bylo popisováno jako "Glorious Uprising" - Slavné povstání, nebylo úspěchem, válku vyprovokovali komunisté a k záchraně země je nutná diktatura.[8] Ačkoli byla v zemi jen deset dní, po svém návratu do Velké Británie vydala Spanish Journey: Personal Experiences of the Civil War.[5][8] Doma byla vedoucí osobností "Friends of National Spain", skupiny vytvořené lordem Godfrey Walter Phillimorem v roce 1937. Cílem bylo získat pro Francisca Franca podporu předních členů politické elity a šlechty, a v této skupině měla blízko k krajně pravicovému belgickému akademikovi Charlesi Saroléaovi, který, stejně jako Tennantová, v té době sídlil ve Skotsku.[11]

Tennantová udržovala kontakt s mnoha krajně pravicovými aktivisty během druhé světové války a pravidelně se setkávala s Jeffrey Hammem, se kterým diskutovala o společné podpoře antisemitismu.[12] S blížícím se koncem války Tennantová vedla dvě skupiny, „Never Again Association“ a „Face the Facts Association“, obě byla extrémní nacionalistická uskupení.[13] Ačkoli ani jedno z těchto uskupení nepřitáhlo významné členy, ona je používala k prosazování svých názorů, jako byl například odpor k systému přídělu chleba.[6] V roce 1945 kandidovala v Putney ve všeobecných volbách ve Spojeném království jako nezávislý konzervativec. V souboji proti oficiálnímu konzervativci a třem dalším kandidátům dostala pouze 144 hlasů, nejméně ze všech.[10]

Tehdy se Tennantová otevřeně přihlásila ke svému antisemitismu a prohlásila, že je připravena „jít proti Židům“. Za tímto účelem spolupracovala se Sylvií Gosse a Margaret Crabtree z rezidenční čtvrti Belsize Park, které v říjnu 1945 zorganizovali petici „proti cizincům, proti plánům ubytovat židovské uprchlíky v metropolitní londýnské čtvrti Hampstead. Petice získala určitou podporu tisku a měla podporu i konzervativních poslanců Charlese Challena a Waldrona Smitherse, stejně tak Ernesta Benna a Společnosti pro individuální svobodu (Society for Individual Freedom). Tennantová se pokusila spojit s tímto narůstajícím hnutím i Jeffreye Hamma a oba uspořádali dne 21. listopadu 1945 meeting ve čtvrti Belsize Park. Před setkáním Hamm odstranil portrét Oswalda Mosleye ze strachu, aby Tennantovou, spojovanou s konzervativci, neodradil. Přesto na něj hluboce zapůsobila síla jejího odhodlání prosazovat politiku antisemitismu.[14] Jejich iniciativa nebyla příliš úspěšná. Hammovy metody provokativní pouliční politiky a střety s levicovými skupinami byly pro elitu jako byli Gosseová a Crabtreeová nepřijatelné.[15]

Pozdější život

V roce 1948 manžel Eleonory Tennant podal žádost o rozvod z důvodu názorových neshod. Ona napadla rozvodové řízení s tím, že „vznesla námitky proti soužití s ním kvůli jeho sympatiím s nacisty“.[16] V roce 1950 se Tennant znovu oženil.[7] V roce 1952 se Eleonora přestěhovala do Winkleigh v Tasmánii, kde vedla farmu. Po několika úspěšných letech farmu prodala a koupila další farmy, přičemž poslední z nich založila na Diddleum Plains.[6] Vrátila se k aktivní politice a kandidovala do Senátu za Democratic Labor Party v australských federálních volbách v roce 1961. Získala pouze 476 hlasů.[17] Začala trpět srdečními problémy a vrátila se k rodině v Anglii. Zemřela v Ketteringu v Northamptonshire v roce 1963.[6]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eleonora Tennant na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ a b Charles Mosley (ed.), Burke's Peerage, Baronetage & Knightage, 107th edition, 3 volumes. Wilmington, Delaware, U.S.A.: Burke's Peerage (Genealogical Books) Ltd, 2003. s. 1568
  3. ↑ Fiaschi, Thomas Henry (1853–1927). Australian Dictionary of Biography. Dostupné online [cit. 23 May 2020]. 
  4. ↑ "The Returning Officer: Eleonora Tennant", New Statesman, 23 September 2016
  5. ↑ a b c Judith Keene, Fighting For Franco, s. 252–253
  6. ↑ a b c d e Anne Deveson, "Tennant, Eleonora Elisa (1893–1963)", Australian Women's Weekly, 12 February 1964, s. 5
  7. ↑ a b Charles Mosley (ed.), Burke's Peerage, Baronetage & Knightage, 107th edition, 3 volumes. Wilmington, Delaware, U.S.A.: Burke's Peerage (Genealogical Books) Ltd, 2003. s. 1502
  8. ↑ a b c Paola Bacchetta and Margaret Power, Right-wing Women: From Conservatives to Extremists Around the World, s. 186–187
  9. ↑ Richard Griffiths, Fellow Travellers of the Right: British Enthusiasts for Nazi Germany 1933–1939, Oxford University Press, 1933, s. 182–186
  10. ↑ a b c F. W. S. Craig, British parliamentary election results 1918–1949. Keene describes Tennant as standing in 1933, but Craig's authoritative work confirms the correct dates.
  11. ↑ Gavin Bowd, Fascist Scotland: Caledonia and the Far Right, Edinburgh: Birlinn, 2013, s. 101–102
  12. ↑ Mark Pitchford, The Conservative Party and the Extreme Right 1945–1975, s. 15
  13. ↑ Frank Honigsbaum, The Division in British Medicine, s. 46
  14. ↑ Stephen Dorril, Blackshirt – Sir Oswald Mosley and british Fascism, Penguin, 2007, s. 549
  15. ↑ Graham Macklin, Very Deeply Dyed in Black: Sir Oswald Mosley and the Resurrection of British Fascism After 1945, London: I.B. Tauris, 2007, s. 40
  16. ↑ Sydney Woman in London Divorce. The National Advocate. 25 March 1948. Dostupné online. 
  17. ↑ "1961 Senate: Tasmania", Adam Carr's Election Archive