Vstup

1. Ejhle, oltář Hospodinův září,

přesvatá nám oběť nastává,

kterou po tisíc let s jasnou tváří

otčina den ze dne konává.

Za příkladem dávným se to děje

svatých Cyrila a Metoděje,

kteří rozkaz Kristův plnili,

paměť smrti jeho slavili.

2. Sláva, sláva na výsostech Bohu,

nad Betlémem pěli andělé;

a ten zpěv se podnes nad oblohu

k nebes Pánu vznáší vesele.

Nechať jen se věčně věků vzdává

Králi králů po všem světě sláva,

kterou předkům našim věstili

apoštolé naši přemilí.

Před evangeliem

3. Zaznělo nám slovo pravdy věčné

ústy Soluňanů před věky,

dodnes v lahodě zní nekonečné

a svět zaznívá jím daleký:

Přinesli nám oni Písmo svaté,

bychom ze studnice této zlaté

moudrost nebes povždy vážili,

Bohu sloužiti se snažili.

Obětní průvod

4. Přijmi, Otče, oběť nekrvavou,

kterou při večeři poslední

slavil Syn tvůj s myslí přelaskavou:

Přívětivě na nás pohlédni,

jak jsi vlídně k Velehradu hleděl

a svou milost lidu připověděl,

když se na Moravě slavila

první oběť tobě přemilá.

5. Svatý, svatý, svatý Hospodine,

slávy tvé jsou plná nebesa,

láska tvoje všemu tvoru kyne,

ať svět celý tobě zaplesá!

Sestup, Kriste, přezázračně dolů,

ať se tobě pokloníme spolu

s celou vlastí, s celým národem,

s otci Cyrilem a Metodem.

Přijímání

6. Otevřela se již nebes brána,

slovo zázračné kněz vyslovil;

vítej, duše, vítej Krista Pána,

jenž se v způsob chleba, vína skryl.

Občerství tě krví svou a tělem,

spojíš se dnes se svým Spasitelem,

jenž svůj drahý život za tě dal

a tě k sobě Soluňany zval.

7. Vítej, Kriste, vítej, Chlebe živý,

Beránku, tys hříchy světa sňal;

pohleď, jak jsme tebe žádostiví,

všechny jsi nás k sobě povolal.

A my hříchem ztratili jsme nebe,

kéž je zase najdem skrze tebe

přímluvami apoštolů tvých,

věrozvěstů našich slovanských.

8. Nechť tvůj oltář nikdy neuhasne

v našich zbožných vlastech slovanských,

nechť se denně k báni nebes jasné

vznáší oběť z chrámů křesťanských,

která tisíc let již stále plane,

oslavuje tebe, věčný Pane,

posvěcuje srdce národa,

včeleď Cyrila a Metoda.

Závěr

9. Vyslyš, Pane, vyslyš prosbu vřelou,

kterou k tvému trůnu skládáme:

Požehnej vlast, žehnej církev celou,

zůstaň s námi, zbožně žádáme.

Provázej nás na vezdejší pouti,

nedej svému lidu zahynouti,

pro zásluhy ze své oběti

vylej milost na své na děti.

1. Usedla si holubice čistá,

na temeno hory zelené,

paní krásná Matka Pána Krista,

na Klokotské výši milené.

Jako hvězda z temna lesů svítí,

hlavu její zdobí rajské kvítí,

Táboran k ní s touhou pozírá,

prosebně k ní ruce prostírá.

2. Tam kde pohan modlu mrtvou ctíval,

Cyril Metod povýšili kříž,

živého by Boha národ vzýval,

k nebesům se vznášel výš a výš,

se synem pak mocná Matka Páně,

na Klokotské zavítala stráně,

by nad jihočeskou otčinou,

držela vždy strážnou ruku svou.

3. Tma kde vládla světlo pravdy hoří,

vlasti milé vzešel spásy den,

Matka Boží stále divy tvoří,

kterými Bůh bývá oslaven,

na Klokotech zlaté její sídlo,

milosti tam vytryskuje vřídlo

proto jako jelen k studnici,

národ chvátá k Bohorodici.

4. Z lesů klokotských ať věčně duje,

milosti Tvé vánek líbezný,

pramen živý ať vlast zavlažuje,

prapor bleskotá se vítězný,

prapor Cyrila a Metoděje,

před kterým se samo peklo chvěje,

prapor kříže jež nás obrání,

nechť se mu svět celý uklání.