Ejálet (osmansky ایالت‎, výslovnost: [ejaːˈlet]) byla nejvyšší územně správní jednotka Osmanské říše od poloviny patnáctého století do 60. let století devatenáctého. V jejím čele stál válí (turecky wálí z arabského walí).

Poté, co sultán Mehmed II. v roce 1453 dobyl Konstantinopol a ta se pod jménem Kostantíníje stala novým hlavním městem, byla Osmanské říše nejdříve rozdělena na rozlehlé provincie, tzv. ejálety.^[1] Ty byly řízeny pašou se třemi ohony,^{[pozn. 1]} jehož do úřadu (stejně jako všechny vysoké úředníky říše) jmenoval velký vezír.^[1]

Ejálety byly dále rozděleny do okresů zvaných sandžaky nebo livá, kde vládl tzv. paša jednoho ohonu s titulem mira-lira nebo sandžak-bej. Tyto provincie Evropané obvykle nazývali pašaliky. Pašové měli v těchto provinciích absolutní vládu, dozírali na vojska, finance, polici a soudnictví.

V maďarských dějinách je nejvíce zmiňován Budínský ejálet, neboť se nacházel v centru dnešního Maďarska okolo řeky Dunaje po dobu více než 150 let od bitvy u Moháče v roce 1526.

Mezi lety 1861 a 1866 byl systém ejáletů opuštěn a nahrazeny vilájety.^[1]

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Na Balkáně se ejálety synonymně nazývaly pašalíky či beglebegluky.^[zdroj?]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eyalet na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ejálet na Wikimedia Commons