Egon Urmann

Egon Urmann
Egon Urmann přednáší ve společenském sále na Kvildě o rýžování zlata (srpen 2024)
Egon Urmann přednáší ve společenském sále na Kvildě o rýžování zlata (srpen 2024)
Narození18. ledna 1945 (79 let)
České Žleby u Lenory; Německá říšeNěmecká říše Německá říše
BydlištěČeské Žleby u Lenory
Národnostněmecká
Občanstvíčeské + německé
Vzdělánímaturita
Povolánívyučený automechanik
Zaměstnavatelé
  • ČSAD Prachatice;
  • Jihočeské dřevařské závody ve Volarech;
  • firma Knaus v bavorském Jandelsbrunnu
Domovské městoČeské Žleby u Lenory
ChoťMiroslava Straková
Děti
  • syn Leopold (* 1967);
  • dcera Renate (* 1971)
Rodiče
  • matka: Hermina (????–1992)
  • otec: (????–1988)
Příbuzní
  • nejstarší sestra: Hermina;
  • sestra (druhorozená): Sieglinde;
  • nejmladší sestra: Burgunde
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Egon Urmann (* 18. ledna 1945 České Žleby u Lenory) je vypravěčem (a spoluautorem) vzpomínkové knihy „Tady jsem doma“;[1] znalcem místopisu Šumavy a její poválečné česko–německé historie; místním průvodcem cizinců při poznávacích zájezdech do Národního parku Šumava; zprostředkovatelem při setkáních s někdejšími německými obyvateli Lenory, Horní Vltavice a Českých Žlebů a osobností podporující svými praktickými činy (pomoc při obnově sakrálních památek) a osvětovou činností (přednášky na regionální témata) přátelské soužití a spolupráci mezi Čechy a Němci v pohraničí jižních Čech ale především v šumavském regionu.

Život

Rodinný původ

Lenora, rechle a objkety sklárny na historické pohlednici

Egon Urmann se narodil na sklonku druhé světové války dne 18. ledna 1945 v Českých Žlebech u Lenory v Němci obývané centrální Šumavě do rodiny německého kvalifikovaného skláře[2][3] jako třetí dítě – syn (po předchozích dvou dcerách). Jeho matka Hermina pocházela z Českých Žlebů a byla povoláním švadlena.[4] Nejstarší Egonova sestra se jmenovala po matce Hermina, druhá sestra pak Sieglinde. Po Egonovi měli manželé Urmannovi ještě čtvrté dítě – dceru jménem Burgunde.[5]

Jeho rodný srubový dům stál blízko Lenory (hranice katastru obce Lenora byly od domu vzdáleny jen 40 m) při soutoku Travnaté Vltavy a Teplé Vltavy a patřil tehdy administrativně již ke vsi České Žleby.[6] Dům byl vzdálen asi 100 m od tzv. „dolní huti“, kde se vyrábělo okenní sklo.[5] Sklářskému řemeslu se věnoval nejen jeho otec, ale i jeho dědeček.[5]

Po porodu řekla manželka svému muži německy větu, která byla pro tehdejší dobu charakteristická: „Na ja, einen Buben hast du, aber was aus ihm wird, das weiß man noch nicht. Womöglich ein russischer Kommissar.“ (přeložena do češtiny): „No dobře, tak teď kluka máš, ale co z něho bude se ještě neví. Možná i ruskej komisař.“.[4][5]

Státní příslušnost

Egon Urmann byl pokřtěn v Horní Vltavici, kam podle farnosti přináležel, ale rodný list (s hákovým křížem) mu vystavili v Českých Žlebech.[5] Narodil se jako občan Německé říše, zhruba do roku 1953 byl na základě Benešových dekretů z roku 1945 bez státní příslušnosti (Československo německou státní příslušnost neuznávalo) a byl zbaven občanských práv.[4] Nakonec mu byla československá státní příslušnost ale automaticky přiznána. Po sametové revoluci v Československu (v listopadu 1989) si požádal Egon o německé státní občanství, které mu bylo (navíc k tomu českému) přiznáno a v roce 1995 mu jeho německé občanství bylo znovu prodlouženo (za současného podržení občanství českého).[5][4] Ale Egonovo dětství a mládí bylo ovlivněno zařazením rodiny Urmannů do kategorie „československých občanů německé národnosti“.[5]

Přesun místo odsunu

V roce 1946 byla na základě Benešových dekretů vyvlastněna a z pohraničí odsunuta část německého obyvatelstva, ale do odsunu nebyla zařazena část sklářských odborníků, což ve sklářské osadě Lenora reprezentovalo asi 200 osob německé národnosti (tj. čtvrtinu tehdejších obyvatel).[4] (Sklářská osada Lenora měla tehdy asi 800 obyvatel.)

Poválečného odsunu německého obyvatelstva byla rodina Urmannů sice ušetřena,[3] ale 2. října 1947 byla nuceně přetransportována do vnitrozemí do sklárny ve Včelničce u Kamenice nad Lipou.[2][3] Tam byly sestěhovány ještě další čtyři sklářské rodiny. Důvod byl jasný: Sklárny v celém Československu potřebovaly pro svůj chod dobré a zkušené skláře s profesionálními schopnostmi (bez ohledu na to, že to byli Češi nebo Němci).[4] Egonův otec tam musel pracovat v místní sklárně.[4]

V roce 1949 zasáhla sklárnu ve Včelničce povodeň, poškodila ji, provoz byl zavřen a Urmannům byl povolen (v roce 1949) návrat do Lenory s tím, že se do Včelničky vrátí po obnovení sklářského provozu, k čemuž ale již nedošlo.[4] První oficiální žádost rodiny Urmannů o vycestování do Německa byla zamítnuta.[4] (Rodina se marně několikrát pokoušela dostat od československých úřadů oficiální povolení k vystěhování se do Německa.[4][3])

Vzdělání a první zaměstnání

Egon Urmann absolvoval od roku 1951 „Národní“ školu v Lenoře a od roku 1956 pak navštěvoval „osmiletou střední“ školu ve Volarech.[4] V roce 1953 mu bylo přiznáno československé občanství a ve školním roce 1959/1960 absolvoval jednoletou nástavbu nutnou pro dosažení středoškolského vzdělání zakončeného maturitou.[4]

Egon Urmann nemohl vzhledem ke svému původu dále studovat[3] a tak se nakonec po škole v roce 1960 rozhodl vyučit se automechanikem u ČSAD[3] Prachatice a poté tam pracoval jako automechanik.[2][4][p. 1]

Dům v Českých Žlebech u Lenory

Replika Stožecké kaple (Tussetkapelle) v bavorském Philippsreutu, na jejíž realizaci se Egon Urmann v roce 1983 podílel

Původní dům rodiny Urmannů v Českých Žlebech u Lenory, zdevastovaný novým přistěhovalcem[3] a v pokročilém havarijním stavu, se rodině podařilo po několika letech[3] v roce 1966 odkoupit a postupně během následujících patnácti let „zrekonstruovat“ (tj. přestavět, resp. znovu vystavět).[2][4] V roce 1966 se Egon Urmann oženil s Miroslavou Strakovou z Brna.[4] V následujícím roce změnil zaměstnání a jako automechanik pracoval od roku 1967 pro Jihočeské dřevařské závody ve Volarech.[4] V témže roce (1967) se manželům Urmannovým narodil syn Leopold.[4] O čtyři roky později (1971) pak přišla na svět i jejich dcera Renate.[4] Do stavby vlastního domu se pustil v roce 1982 a dokončil jej v roce 1984.[4] V roce 1983 pomáhal při výstavbě repliky Stožecké kaple (Tussetkapelle) v bavorském Philippsreutu.[4] Rok před pádem totalitního režimu v Československu zemřel v roce 1988 Egonův otec.[4]

Po sametové revoluci

Egon Urmann je plně dvojjazyčný: ovládá plynně a bez přízvuku jak český jazyk, tak i bavorskou němčinu (bairisch).[4] Po sametové revoluci v Československu (v listopadu 1989) se Egon Urmann stal po roce 1990 průvodcem cizinců při poznávacích zájezdech "Begegnungen mit Böhmen" (tj. "Setkání s Čechami") a také vykonával funkci zprostředkovatele při setkáních s někdejšími německými obyvateli Lenory, Horní Vltavice a Českých Žlebů.[4]

Díky svému německému státnímu občanství (a znalosti němčiny) mohl (coby vyučený automechanik) po roce 1991 pracovat jako dělník ve výrobě obytných přívěsů firmy Knaus v bavorském Jandelsbrunnu[3] s kompetencí pro české spolupracovníky.[4][5][p. 2] V roce 1992 zemřela jeho matka Hermina.[4]

Hřbitov v Českých Žlebech na jehož obnově od roku 1996 Egon Urmann spolupracoval

Od roku 1996 spolupracuje při obnově hřbitova v Českých Žlebech.[4] V lednu 2007 odešel do předčasného starobního důchodu a stal se místním průvodcem cizinců při Národním parku Šumava (NP Šumava).[4]

Záliby

Mezi jeho záliby patří turistika a od roku 1970 včelaření (má vazby jak na česká tak i německá včelařská sdružení).[7][4] Od roku 1975 se věnuje intenzivně amatérskému rýžování zlata. Začal v šumavských potůčcích a říčkách, pořádá o tomto tématu přednášky s praktickými ukázkami a dokonce se zúčastňuje i mezinárodních soutěží hledačů zlata (byl i na soutěži v Kanadě).[7][4] Dalším jeho koníčkem je studium historie, která souvisí s dějinami střední Evropy s důrazem na česko-německé vztahy s praktickou orientací na akce podporující přátelské soužití a spolupráci mezi Čechy a Němci[3] především v Pošumaví.[4] Je pamětníkem, který posluchačům na besedách rád vypráví řadu zajímavých příhod svých rodičů, příbuzných a sousedů z období konce druhé světové války a krátce po jejím skončení.[2][3]

Egon Urmann vždy zdůrazňuje: „Nejsem Čech a nejsem Němec – Jsem Bém, Šumavák“.[7] Po pádu železné opony se stal důležitým diplomatem a zprostředkovatelem dialogu a kooperace mezi Němci a Čechy, osobností usilující o spojování dvou národů, které se zásadně liší jen při povrchním pohledu a jejichž nepřátelství vzklíčilo z hořké historické minulosti.[7]

  • Ukázka rýžování zlata
  • Egon Urmann demonstruje rýžování zlata na testovacím vzorku písku
    Egon Urmann demonstruje rýžování zlata na testovacím vzorku písku
  • Šupinky pravého zlata v testovacím vzorku písku v rýžovací pánvi
    Šupinky pravého zlata v testovacím vzorku písku v rýžovací pánvi
  • Vyrýžované zlaté šupinky přenesené z rýžovací pánve do zkumavky s vodou
    Vyrýžované zlaté šupinky přenesené z rýžovací pánve do zkumavky s vodou

Tady jsem doma

Období let 1945 až 2007 v životopisném klidném vyprávění Egona Urmanna z Lenory zachytila spisovatelka Elfriede Fink, manželka německého vlastivědného publicisty a spisovatele (původním povoláním strojního inženýra) Reinholda Finka (* 12.09.1952), v téměř dvousetstránkové knize Do bin i dahoam („Tady jsem doma“; s podtitulem: Der Böhmerwäldler Egon Urmann erzählt über das Leben in Böhmen von 1945 bis 2007; Egon Urmann ze Šumavy vypráví o životě v Čechách v letech 1945-2007), kterou v roce 2007 vydalo (v německém jazyce) nakladatelství Ohetaler Verlag Riedlhütte.[4][8][7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V roce 1964 se dostal poprvé na návštěvu ke svým příbuzným do západního Německa.[4]
  2. ↑ Pramen[7] uvádí, že Egom Urmann u výrobce karavanů značky Knaus pracoval na pozici personálního náboráře.[7]

Reference

  1. ↑ Egon Urmann (* 1945) – autor memoárů [online]. Databáze autorit NK ČR [cit. 2024-09-20]. Identifikační číslo: jx20080729016. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e KOTRBÁČEK, Jan. Egon Urmann (* 1945) [online]. Paměť národa cz; Post Bellum; v rámci projektu: Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories, 2013 [cit. 2024-09-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k Kulky hvízdaly a my jsme tam ležely / Egon Urmann / Řasnice a Mechový potok, soutok / Schnellenzipf 36, 94145 Haidmühle, Německo [online]. Místa paměti národa cz [cit. 2024-09-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af KOTRBÁČEK, Jan. Egon Urmann (* 1945) [online]. Paměť národa cz; Post Bellum; v rámci projektu: Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories, 2013 [cit. 2024-09-20]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h EGON URMANN / Tady jsem doma [online]. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [cit. 2024-09-20]. Kohoutí kříž ('S Hohnakreiz); Šumavské ozvěny (Des Waldes Widerhall). Dostupné online. 
  6. ↑ České Žleby 17, 384 51 Stožec - České Žleby, Česko [online]. Mapy cz [cit. 2024-09-20]. GPS souřadnice: 48.9176222N, 13.7981961E (48°55'3.440"N, 13°47'53.506"E). Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d e f g WEIGERSTORFER, Helmut. Medailon : Egon Urmann [online]. Šumava eu, 2017-03-16 [cit. 2024-09-20]. Blog. Dostupné online. 
  8. ↑ Do bin i dahoam („Tady jsem doma“) [online]. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [cit. 2024-09-20]. Dostupné online. 

Literatura

  • Fink, Elfriede. "Do bin i dahoam": der Böhmerwaldler Egon Urmann erzählt über sein Leben in Böhmen von 1945 bis 2007. (“Tady jsem doma”: Egon Urmann ze Šumavy vypráví o svém životě na Šumavě v letech 1945-2007. Riedlhütte: Ohetaler Verlag, 2007; 182 stran; ISBN 978-3-937067-82-7. (autobiografické vzpomínky)

Související články

Externí odkazy

  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Egon Urmann
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Egon Urmann na Wikimedia Commons
  • Egon Urmann (fotografická příloha) [online]. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [cit. 2024-09-23]. Kohoutí kříž / 'S HOHNAKREIZ / Šumavské ozvěny / Des Waldes Widerhall. Dostupné online.