V roce 1954 společnost EMD představila několik nových modelů lokomotiv, vyznačujících se využitím vylepšené verze osvědčeného spalovacího motoru 567, označené jako 567C, a změnami v elektrické části.[2] Jedním z těchto modelů byla i čtyřnápravová skříňová lokomotiva F9, navazující na předchozí model F7, od jehož pozdních verzí se vizuálně odlišuje prakticky pouze přidanými ventilačními otvory před prvním kulatým oknem v bočnicích a odlišným okrajem čelního reflektoru.[3] Podobně jako u předchozích modelů byla lokomotiva F9 vyráběna v provedení A se stanovištěm obsluhy na jednom konci a v provedení B (tzv. booster) bez stanoviště.
Ačkoliv šlo o nejpropracovanější lokomotivu ze série F, prodeje byly nižší než u předchozích modelů vlivem rostoucí popularity univerzálnějších lokomotiv kapotového uspořádání.[3] Výroba probíhala do roku 1957[4] (dle jiného zdroje byl model nabízen až do roku 1960)[2] v závodech EMD v La Grange a General Motors Diesel (GMD) v Londonu u lokomotiv určených pro kanadský trh. Bylo vyrobeno i 86 podobných lokomotiv FP9 určených pro osobní vozbu, ty jsou postaveny na rámu delším o 1,2 m kvůli zvýšení kapacity parního vytápění.[3] Mezi odvozené modely lze zařadit i 60 dvouzdrojových lokomotivFL9 zakoupených společností New Haven.[5] Celkem bylo všech tří modelů vyrobeno méně než 400 kusů.[6]
Popis
Lokomotiva F9 jako booster bez stanoviště obsluhy
Vnějším vzhledem se lokomotiva F9 téměř neliší od starších strojů F7. Provedení A má na délku 15,44 m, provedení B bez stanoviště 15,24 m, výška nad temenem kolejnice je u obou 4,57 m a šířka včetně madel 3,25 m. Hmotnost se pohybuje kolem 104 tun. Mezi podvozky je zavěšena palivová nádrž s kapacitou přibližně 4 540 l motorové nafty.[7]
Ve vnitřní části je rozdílem náhrada spalovacího motoru 567B novou verzí 567C a související zvýšení výkonu z 1 500 koňských sil (asi 1 100 kW) na 1 750 koňských sil (asi 1 300 kW). Navýšení výkonu bylo dosaženo zvýšením maximálních otáček na 835 ot./min (z 800 ot./min), mezi další úpravy patří zesílení klikové hřídele a úprava těsnění chladicího okruhu, jelikož starší verze motoru trpěly pronikáním vody do mazacího okruhu.[2]
Lokomotiva má stejnosměrný elektrický přenos výkonu, je vybavena trakčním generátorem o jmenovitém napětí 600 V a čtyřmi tlapovými trakčními motory D37, každý z nich disponuje vlastním ventilátorem chlazení. Ty jsou stejně jako ventilátory chlazení vodního okruhu poháněny elektromotory napájenými z třífázového alternátoru, který je součástí trakčního generátoru. Změna zapojení trakčních motorů (mezi sérioparalelním a paralelním zapojením) a šuntování je prováděno automaticky.[8]
↑LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. ISBN9780253027986. Kap. 5. Postwar Shakeout.
.jpg)
