„
|
Za deset dní se don Camillo vrátil.
„Tak jak jsme se měli?“ optal se Peppone, když se s ním setkal hned u východu z nádraží. „Byla to pěkná dovolená?“
„Nu, bylo to tam trochu nudné. Naštěstí jsem s sebou měl paklík karet, a tak jsem svou nedočkavost krotil tím, že jsem si vykládal pasiáns,“ odpověděl don Camillo. Vytáhl karty z kapsy. „Ale teď už je nebudu potřebovat,“ dodal. A s milým úsměvem přetrhl paklík vedví, jako by to byl krajíc chleba. „Stárneme, pane starosto,“ povzdychl si.
„Jděte do háje i s těma, co vás sem poslali nazpátek!“ zahučel Peppone a zmizel.
Don Camillo měl Kristu dlouho co vyprávět. Až ke konci jejich besedování se zeptal s lhostejným výrazem ve tváři: „Co to bylo za chlapíka, ten můj zástupce?“
„Milý chlapec, vzdělaný a dobromyslný. Kdyby jej někdo po návratu pěkně přivítal, neurážel by ho tím, že mu pod nosem přetrhne paklík karet.“
„Pane!“ zvolal don Camillo, rozpřáhnuv paže. „Jsou lidé, kterým se musí poděkovat právě takhle. Vsadím se s tebou, že zrovna teď vykládá Peppone té své bandě: `A von přetrh celej pakl karet, prc, prc, ten vyřezanej vopičák!` A září radostí, že o tom může povídat. Chceš se vsadit?“
„Nechci“, odpověděl Kristus a povzdychl si, „neboť přesně tohle právě teď Peppone říká.“[1]
|
“
|