Dienzenhoferovy sady jsou prostor veřejné zeleně na levobřežním předmostí Jiráskova mostu v Praze, Smíchově. Jsou ohraničeny ulicemi V Botanice, Matoušova a Zborovská. Plocha parku je 0,6 ha a leží v nadmořské výšce 192 metrů.[1] Park je veřejně přístupný bez omezení. Jednou z hlavních dominant sadů je asi 20 metrů vysoký dub letní s obvodem kmene přes 3,75 metru (v roce 2019), který byl 26. ledna2005 prohlášen památným stromem (s účinností od 17. 2.2005).[2]
Dienzenhoferovy sady nesou jméno význačného českého barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který v těchto místech postavil v roce 1735 barokní pavilon - řádový dispenzář jezuitů (kvůli stavbě Jiráskova mostu byl stržen).
Zahrada se stala majetkem malostranských jezuitů. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla zahrada majetkem studijního fondu. Poté byla přeměněna na botanickou zahradu, kterou zde nechala v roce 1775 vybudovat Marie Terezie.[3]
První ředitel Josef Mikan zde nechal postavit nové skleníky a ochrannou zeď proti povodním. Roku 1835 byla rozšířena o sousední Stefskou (Kounickou) zahradu. Uprostřed zahrady byl založen anglický park, zakončený Dienzhoferovým pavilonem. Zahrada v blízkosti Vltavy byla často zaplavována, ale patřila k nejbohatším ve střední Evropě. Po rozdělení univerzity na českou a německou část v roce 1882 byla zahrada přidělena německé části. Česká část zůstala bez botanické zahrady až do roku 1898, kdy byla zřízena nová botanická zahrada na druhém břehu Vltavy v ulici Na Slupi, kde je dnes Botanická zahrada Univerzity Karlovy. V roce 1899 započala parcelace v severní části území, kvůli kterému byla původní botanická zahrada zrušena.[4] V místech staré zahrady vzniklo tzv. Ferdinandovo nábřeží s činžovními domy a Ferdinandovým sadem.[5][6] Roku 1920 byl park přejmenován na Dienzenhoferovy sady podle zde stojícího letohrádku. Letohrádek samotný byl v té době již znehodnocen výstavbou nábřežní zdi.
Současná podoba Dienzenhoferových sadů pochází z roku 1929 podle projektu Vlastislava Hofmana, z doby stavby Jiráskova mostu. Do parku byla v tom roce umístěna socha Jaro od sochaře Ladislava Beneše. V souvislosti s výstavbou Jiráskova mostu se uvažovalo o přemístění letohrádku asi o 150 metrů proti proudu Vltavy. Nakonec se rozhodlo pro jeho demolici.[4] Další dominantou sadů, kromě památného dubu, je moderní fontána ve tvaru cívky, zrekonstruovaná koncem 20. století.[7]
Odkazy
Reference
↑PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena, et al. Pražské zahrady a parky. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2000. 384 s. ISBN80-902910-0-7.
↑ Malé dějiny Smíchova a Košíř - Slavatovský letohrádek a zahrada. smichov.blog.cz [online]. [cit. 2008-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ abPražské zahrady a parky. Příprava vydání Božena Pacáková-Hoštálková. S. l.: Společnost Pro Zahradní a Krajinářskou Tvorbu 384 s. ISBN978-80-902910-0-3.
↑Naše zahrady a parky: Praha, Dienzenhoferovy sady a smíchovská botanická zahrada | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-02-16]. Dostupné online.
↑ Nový smíchovský park. Český svět. 10.02.1906, roč. 2, čís. 7. Dostupné online.
↑ Moderní fontána v sadech na předmostí Jiráskova mostu :: Pražské kašny a fontány. www.prazskekasny.cz [online]. [cit. 2019-02-16]. Dostupné online.