Jejich jazykem je daurština, jeden z mongolských jazyků z altajské jazykové rodiny. Daurština má čtyři nářečí – butchaské, cicikarské, sinťiangské a chajlarské. Daurština nemá písmo, v minulosti byla zapisována různými způsoby, v čchingském období mandžuským písmem, ve 20. století byly vytvořeny daurské abecedy na základě cyrilice (roku 1956) a latinky (v 20. a znova v 80. letech, vycházely z pchin-jinu), neujaly se však.
Genetické výzkumy ukázaly, že Daurové jsou potomky Kitanů.[1].
Do poloviny 17. století žili Daurové v údolí řeky Šilky a na horním a středním toku Amuru včetně povodí Zeji až k Bureji. Jihovýchodně od nich na Amuru žili Gogulové a Ďučeři. Podle Daurů začali Rusové region horního a středního Poamuří nazývat daurská země, Daurie.
Ve 30. letech 17. století k Daurům pořádali nájezdy vojska mandžuské říše Čching, odpor Daurů Mandžuové zlomili roku 1640 po porážce spojených daursko-evenckých sil vedených náčelníkem Bombogorem.
Už roku 1643 se v Poamuří objevili ruští kozáci, kteří se snažili podrobit si amurské kmeny a přimět je k poddanství ruskému carovi a placení jasaku. Násilné chování kozáků (zejména Jerofeje Chabarova) vyvolalo konflikty mezi nimi a Daury, pod tlakem Rusů a podporou čchingských úřadů se Daurové stáhli na jih na řeku Non (v okolí pozdějšího Cicikaru), kde byli pod kontrolou Čchingů.
Odkazy
Reference
↑LI, Jinhui. DNA Match Solves Ancient Mystery. China Internet Information Center [online]. 2001-8-2 [cit. 2018-10-3]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Daurové na Wikimedia Commons
ЦЫБЕНОВ, Б. Д. Даурские роды в В XVII веке. Мир истории [online]. 2012 [cit. 2018-10-3]. Čís. 2. Dostupné online. ISSN1561-8463. (rusky)
ЦЫБЕНОВ, Б.Д. Из истории даурского народа в XVII в. Власть. 2017, roč. 25, čís. 2, s. 137–142. Dostupné online. (rusky)