Výtvarná řeč Dany Vachtové se v soše, skle nebo kresbě od samého počátku obrací k tématům přírodního dění, má však i existenciální rozměr. Její plastiky odkazují k hloubce lidských emocí, k mytickým archetypům, k přírodním živlům; mají v sobě živou spontánnost i jemnou sochařskou preciznost.
Studium a raná tvorba
Mezi lety 1952 a 1956 studovala na Střední výtvarné škole v Praze u Karla Tondla[3] a následně v letech 1956 až 1963 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla u Josefa Kaplického, kde se tehdy sešla řada výrazných osobností.
Od počátku převládá v její tvorbě silný sochařský výraz uplatněný nejen ve skle, ale také v kovu a dřevě. Její rané studijní práce ve skle vynikají abstraktně malovanými dekory, vznikají ale už i drobné bronzové plastiky, jemně modelované protáhlé hlavy či expresivně rozervaná torza s existenciálním akcentem takřka klasického kánonu. Ke konci studia vytváří na základě tušových kreseb sérii skleněných talířů a váz se složitými leptanými vzory.
Dana Vachtová: Sevřený živel, 1981, fotografie: archiv autorky
Od druhé poloviny 60. let se soustředěně věnovala figurální plastice, realizované především v leštěném hliníku a bronzu. Tato figurativní torza, pojatá v abstrahovaných liniích, představují v její tvorbě první vnitřně sjednocený významový celek; do zvoleného materiálu vnáší měkkou, takřka těkavou křivku ve splývavé draperii, odkazující k české barokní tradici.
Cyklus Živly přírody
Dynamicky abstrahovanou formu a organickou tekutost pak přenesla i do následujícího rozsáhlého cyklu, který vznikal v průběhu 70. a 80. let 20. století. V cyklu Živly přírody vytvořila vnitřně dynamické, expandující foukané tvary hutního skla s hladkým, avšak výrazně modelovaným povrchem, konfrontované s přísnými kovovými rámy či podstavci. Vachtová zde dociluje pevnější formy, živé organičnosti, jakou umožňuje sklářská materie, zároveň ji konfrontuje s technickou racionalitou kovu – jako by chtěla narušit sebevědomý, minimalisticky strohý řád zarezlých hranolů a rámů.
Objekt s názvem Sevřený živel z roku 1981 působivě zobrazuje kontrast mezi dvěma protikladnými silami. Těžký železný hranol svírá shluk křehkých v huti tvarovaných skleněných pramenů. Ty však navzdory vlastní křehkosti disponují nespoutanou přírodní silou. Přísnost řádu a živelná energie zde tak docházejí k pomyslné rovnováze.
Dana Vachtová: Brána, 1982, fotografie: archiv autorky
Narušování jindy pravidelné a přesné formy je patrné také na jednom ze zásadních objektů s názvem Pražská dlažba z roku 1985, které vzniklo v rámci 2. ročníku Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru. Temná plocha nesourodých kostek se v některých místech neznatelně propadá do neznámé, jen tušené hlubiny; jako by znejišťovala naše kroky, které vedou důvěrně známými místy, po cestách, jimiž procházíme i klopýtáme.
Cyklus Zmizelé domovy
Na přelomu 80. a 90. let Vachtová opouští foukané hutní objekty a zaměřuje svou pozornost k tavené plastice. Vznikají menší tavené plastiky a dříve expresivní tvary nahrazuje detailní modelace materiálu; abstrahované hladké tvary foukané skloviny přecházejí v sochařsky pojednaný skleněný reliéf, syrově modelovaný do taveného skla. Cyklus Zmizelé domovy z tohoto období je inspirován opuštěnými domy a usedlostmi, s nimiž se sochařka setkávala při svých toulkách Šumavou a jež si také ve zkratce zaznamenávala. Původní fotografie se bohužel nedochovaly, jsou však přeneseny do procítěných, surreálně působících tavených plastik a objektů. Torza staveb propadlá destrukci, lhostejnosti a mizení ční jako mlčenliví pozůstalí po ztracených lidských osudech: jako připomínky naší konečnosti, a tím ale i zavázanosti vezdejšímu životu, lidskému pobytu na světě.
Dana Vachtová: Pražská dlažba, 1985, fotografie: archiv autorky
Cyklus Zrození
Výrazně prožívané téma těchto reflexí následně dovedlo autorku až k poslednímu cyklu Zrození, v jehož rámci pracuje s mytickými krajinami a kosmologickým motivem vejce. Tématem vznikání a druhotně i zanikání se tu sochařské dílo dotýká počátku i konce, světa i člověka zároveň. Opakuje ideový model Františka Šmejkala, ustavený v eseji Kosmické vejce: vejce jako onto-kosmogonický symbol všech budoucích zrození i příštích konců.[4] Dana Vachtová je vnímá jako zázrak, který vystupuje ve svém jednoznačném, „bio-archetypálním“ tvaru, ve spojení s živly přírody – obstoupeno mytologickými hornatými krajinami, překryto nehmotným závojem, v nezpochybnitelné danosti i v křehké vzácnosti okamžiku zrození.
Nedokončen tak zůstal cyklus starozákonních a novozákonních témat (Jákobův žebřík, Třetího dne vstal z mrtvých, stejně jako varianty odkazu na knihu Genesis,Prvního okamžiku - počátku).
Dana Vachtová: Živly Dany Vachtové, 1980, Josef Kroutvor, katalog, Chebské muzeum
Dana Vachtová: Skleněná plastika, 1984, Jan Kříž, katalog, Galerie Fronta
Souborné publikace
Helmut Ricke (ed.), Czech Glass 1945–1980: Design in an Age of Adversity, 448 s., Arnoldsche, Stuttgart, 2005 ISBN978-3897902176
Šindelář Dušan, Současné umělecké sklo v Československu, 112 s., Obelisk, Praha, 1970
Adlerová Kudělková Königová Alena, Současné sklo, 71 s., Odeon, Praha, 1979 (též ang. něm. vydání)
Langhamer Antonín, Legenda o českém skle / The Legend of Bohemian Glass / Legende vom böhmischen Glas, 292 s., TIGRIS spol. s r. o., Zlín, 1999, ISBN80-86062-02-3
Petrová Sylva, České sklo, 283 s., Gallery, Praha, 2001, ISBN80-86010-44-9
