Dům U Černého orla (zvaný též Divišovský či Králův hrádek a dnes i Hotel Salva Guarda) v Litoměřicích je jednou z nejvýznamnějších nemovitých kulturních památek dokládajících měšťanskou raně renesanční architekturu tohoto města. Dům je považován za jedno z prvních hotelových zařízení ve střední Evropě.[1]
Historie
Dům U Černého orla byl ve 14. století založen jako gotická stavba určená pro rodinu Dionýsia Housky. Mezi roky 1560 a 1564 byl renesančně přestavěn pro rodinu Divišovských italským architektem Ambroggio Ballim zvaným Vlach. Později dům odkoupil královský rychtář Šimon Petr Oulík z Třebenic. V roce 1628 císař Ferdinand II. osvobodil dům od daní a nechal ho zapsat do zemských desek. V roce 1650 mu císař Ferdinand III. udělil výsadu rytířského sídla s označením Salva Guarda, které mělo dům chránit před případným válečným plundrováním.[2] Od té doby byl dům zván Králův hrádek. V roce 1726 ho rodina Oulíků prodala městu, které zde zřídilo kasárna (1748) a později městský úřad (1850). Po 2. světové válce zde město zřídilo oděvní manufakturu a obchod. Nezbytná generální oprava domu proběhla v letech 1952–1961, při ní byla na domě odkryta renesanční sgrafita.[3]
Stavební vývoj
Dům U Černého orla je rohová, dvoupatrová stavba se zalomeným průčelím. Původní pozdně gotický dům byl v 60. letech 16. století přestavěn ve stylu italské renesance, zatímco interiérové úpravy, společně s opravou podloubí, byly provedeny v roce 1834. Celková rekonstrukce objektu byla uskutečněna v období mezi 1952 a 1961.
Renesanční přestavbu domu provedl litoměřický stavitel italského původu Ambroggio Balli, zvaný Vlach, který ve městě působil asi od roku 1556. V Litoměřicích také v květnu 1576 umřel po smrtelném poranění sochorem, jež mu způsobil jakýsi Bartoň, co vodu měřil.[4] V započaté práci pokračoval jeho bratr působící v Litoměřicích snad až do roku 1597.
Exteriér a interiér palácového domu
Nejpozději od roku 1556 v Litoměřicích působili zedníci, stavitelé a štukatéři ze severní Itálie a dnešního Švýcarska. Ti realizovali Balliho projekt přestavby Domu U Černého orla, včetně jeho sgrafitové výzdoby. Původně dvoupatrový dům dostal slepé atikové patro s členitými volutovými štíty a okny s původním kamenným ostěním.[3] Při renesanční přestavbě palácového domu bylo ve směru do náměstí přistavěno podloubí, kde je nyní umístěna busta filipínského spisovatele a politika José Rizala, kterou zhotovil akademický sochař Libor Pisklák. Při své cestě po Evropě v květnu 1887 Rizal navštívil také Litoměřice, kam ho pozval Ferdinand Blumentritt, ředitel litoměřického reálného gymnázia, který přeložil Rizalův román Noli Me Tangere.[5]
Dům U černého orla má vlastní dvůr, na jehož konci se nachází Městské divadlo Karla Hynka Máchy s básníkovou sochou. Naproti Domu U Černého orla je v Jezuitské ulici barokní kostel Všech svatých a proti němu radnice ve stylu rané saské renesance.
↑Kuča K. Litoměřice: radnice a městské stavby. In: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (III. díl). Vydalo nakladatelství Libri, Praha, 1998. Str.531.
↑ abcPoche E. a kolektiv. Litoměřice. In: Umělecké památky Čech 2 (K–O). Vydalo nakladatelství Academia, Praha, 1978. Str. 275.
↑Homolová M a kolektiv. Litoměřice. In: Historická města Čech a Moravy. Vydal Reader’s Digest Výběr, s.r.o., Praha, 2011. Str. 242–243.
↑Tomas J. Setkání. In: José Rizal, Ferdinand Blumentritt a novodobé Filipíny. Vydalo Město Litoměřice u nakladatelství Oswald, Praha, 1998. Str. 18–25.
Literatura
HEROUT Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Vydalo Středisko památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, 1978. 275 stran.
HOMOLOVÁ Marie a kolektiv. Historická města Čech a Moravy. Vydal Reader’s Digest Výběr, s.r.o., Praha, 2011. 520 stran. ISBN 978-80-7406-177-6
KUČA Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (III. díl). Vydalo nakladatelství Libri, Praha, 1998. 952 stran. ISBN 80-85983-15-X
POCHE Emanuel a kolektiv. Umělecké památky Čech 2 (K–O). Vydalo nakladatelství Academia, Praha, 1978. 578 stran.
