Ve světě je nejznámější svými romány Kaput a Kůže, založenými na jeho zkušenostech vojáka a novináře během druhé světové války.
Život a dílo
Curzio Malaparte se narodil jako Curt Erich Suckert v italském Pratu do smíšené rodiny, jeho otec byl Němec, matka Italka. Svůj pseudonym důmyslně zvolil podle následujícího klíče: Curzio (Curt) Malaparte (= špatná strana, namísto Bonaparte = dobrá strana). Začal jej používat od roku 1925.
Vzdělání se mu dostalo na střední škole Cicognini v Pratu a na univerzitě La Sapienza v Římě, kde získal výjimečnou znalost klasické literatury a klasických jazyků. Kromě toho též ovládal řadu jazyků moderních. Politicky sympatizoval s anarchisty a vstoupil do zednářského řádu.
V první světové válce dobrovolně odešel na frontu a bojoval v Ardenách v řadách tzv. Garibaldiho legie.[1] Roku 1918 získal francouzský Válečný kříž a medaili za chrabrost. O zkušenostech z války napsal dvě eseje, které v roce 1920 vydal pod názvem Válka ve Francii (La Guerra in Francia). Knížka nevzbudila velkou pozornost a Malaparte vstoupil do diplomatických služeb. Na krátký čas odešel na italskou ambasádu do Varšavy jako kulturní atašé.[1] Poté se věnoval novinařině, od roku 1921 pracoval pro časopis La Stampa. Stýkal se s pravicovými novináři, sympatizoval s italským fašistickým hnutím. V eseji Vzpoura prokletých svatých (La rivolta dei santi maladeti) z roku 1921 se znovu vrátil k tématu první světové války přesným popisem porážky italských vojsk u Caporetta. Od roku 1922 byl aktivním členem fašistické strany. Jeho literárními vzory byli v té době básníci Giacomo Leopardi a hlavně Gabriele D’Annunzio. V roce 1926 založil společně s Massimem Bontempellim literární revui 900 (Novecento), ve které podporovali vzestup italského fašismu.[2] V roce 1929 byl jmenován ředitelem listu La Stampa.
Malaparte se ale s fašismem postupně rozešel a přiklonil se na stranu levice. V roce 1929 podnikl cestu do Sovětského svazu, kde se setkal se Stalinem, Maximem Gorkým a Majakovským. Definitivní rozchod s fašismem znamenala kniha esejí s názvem Leninova inteligence (Intelligenzia di Lenin) z roku 1930.
Literatuře se začal plně věnovat až po roce 1927. Francouzsky psané dílo Technika státního převratu (Technique du coup d’état), které vyšlo v Paříži v roce 1931, mu získalo světovou pozornost a bylo přeloženo do mnoha jazyků. Malaparte, který v něm parodoval cestu Benita Mussoliniho k moci, byl italskými úřady v říjnu 1933 nejprve uvězněn a posléze vypovězen na Liparské ostrovy.[1] Na přelomu 30. a 40. let 20. století si nechal postavit dům (Casa Malaparte) na mysu Massullo na jižním pobřeží ostrova Capri.[3] Tato rezidence s výhledem na moře se často stala místem setkávání umělců a intelektuálů, jedním z nejexkluzivnějších světských salonů té doby. Malaparte v té době založil a vedl časopis Prospettive. Na přímluvu svého přítele a ministra zahraničních věcí hraběte Ciana se mohl volně pohybovat již před koncem trestu. V roce 1939 odcestoval na reportáž do východní Afriky, navštívil především Etiopii, kterou Itálie získala v nedávné válce.
Za druhé světové války byl v roce 1940 povolán do armády jako frontový zpravodaj. Stal se korespondentem deníku Corriere della Sera v Řecku a Jugoslávii a dostal se na východní frontu do Sovětského svazu. Za realistický popis válečné situace a kritický postoj k nacistickému režimu byl z Ruska odvolán. Počátkem roku 1942 byl poslán do Finska a po Mussoliniho pádu se vrátil do vlasti. Po vstupuamerické armády do Itálie působil jako styčný důstojník s americkou armádou až do osvobození.
Svůj postoj k válce vyjádřil ve svých nejslavnějších knihách Kaput (Kaputt, 1944) a Kůže (La pelle, 1949). Reportáž a fikce se doplňují a umocňují místy až brutální svědectví o zrůdnosti válek, v nichž nejde o ideály, vítězství a svobodu, ale o záchranu vlastní kůže, holé existence.
V roce 1947 se přestěhoval do Paříže, kde napsal dramata Proustův svět a Das Kapital. V roce 1950 napsal a režíroval neorealistický film Zakázaný Kristus, který získal cenu na filmovém festivalu v Berlíně. V letech 1946 až 1956 byl také stálým přispěvatelem novin Il Temo, s korespondencí z Itálie i ze zahraničí. Prózy pro časopis Il Tempo vydal pod názvem Slunce je slepé (Il sole é cieco).
Malaparteho hrob nad Pratem
Po skončení války podporoval komunistickou stranu. V padesátých letech cestoval po Sovětském svazu a Číně. Byl nadšeným obdivovatelem Mao Ce-tunga a čínskému svazu spisovatelů chtěl dokonce odkázat svůj dům na ostrově Capri.[1] Cestu po Číně v roce 1956 musel předčasně ukončit kvůli zánětu pohrudnice a chronické plicní nemoci. Po návratu byl hospitalizován na klinice v Římě, kde po několika měsících zemřel na rakovinu plic ve věku 59 let. Krátce před smrtí se přiklonil ke katolické víře.
Podle svého přání byl v roce 1961, čtyři roky po smrti, slavnostně pohřben v mauzoleu postaveném na vrcholu hory Monte Le Coste (nazývané "Spazzavento") nad rodným Pratem.
Kromě románů a reportážních próz psal také básně, povídky, dramata, eseje a politické stati.
Kaput – (1944), román napsaný v letech 1941–1943, fiktivní reportáže z okupované Evropy
Kůže – (1949), románová fikce o cestě americké armády z Neapole do Říma. Dílo bylo zařazeno do iIndexu knih zakázaných katolickou církví v roce 1950
Deník cizince v Paříži – (1947) - popisuje setkání s Camusem, Mauriacem, Sartrem a dalšími známými osobnostmi
