Před vstupem USA do prvního světového válečného konfliktu rozhodla letecká složka US Navy rozšířit program výcviku svých pilotů. Současně americké námořnictvo projevilo zájem o elementární cvičnýhydroplán. Glenn Curtiss, ve snaze předstihnout v konkurzu konkurenci, sáhl po osvědčeném letounu Curtiss JN-4B a vybavil jej prodlouženými křídly z pokusného stroje Curtiss N-8. Tyto nosné plochy měly novější a vhodnější profil RAF-6 než křídla JN-4B. Místo kolového podvozku přibyl celodřevěný centrální plovák a vyrovnávací kovové kuželovité plováky pod konci spodního křídla. Větší boční plochu kompenzovala zvětšená kýlová plocha s klenutou náběžnou hranou. Původní pohonná jednotka Curtiss OX-5 byla nahrazena výkonnějším vodou chlazeným vidlicovým osmiválcem Curtiss OXX-6 o výkonu 74 kW.
Vývoj
Curtiss N-9H (BuNo A2541), 1918
První Curtiss N-9 poprvé vzlétl na sklonku roku 1916. Na tuto úspěšnou konverzi pozemního typu na hydroplán navázala objednávka na produkci prvních třiceti exemplářů. Stroje se osvědčily a proto byly u společnosti Curtiss v Hammondsportu objednány další tři série po 34, 30 a 6 kusech. O typ projevila zájem také US Army, která na jaře 1917 odebrala 14 letounů. Další čtyři série po 30, 13, 300 a 1200 strojích byly zadány Curtissově pobočce Burgess Co. ve městě Marblehead. Poslední objednávka však byla po skončení války zrušena.
Ve snaze zvýšit výkony N-9 byl na podzim 1917 do letounu instalován francouzský vidlicový vodou chlazený osmiválec Hispano-Suiza 8 s výkonem 110 kW, který začala vyrábět pobočka Simplex Automobile koncernu Wright-Martin Co. Americké označení motoru znělo Wright A nebo I, především byl ovšem znám pod přezdívkou „Hisso“. Podle toho byla nová verze letounu úředně označena N-9H, zatímco stroje s pohonnými jednotkami Curtiss byly neoficiálně nazývány N-9C. N-9H obdržely nový kryt motoru a vrtulový kužel. První vyrobené exempláře měly dva chladiče na bocích trupu, sériové stroje pak jediný vysoký a úzký na vrcholu trupu před horním křídlem.
Zlepšení výkonů umožnilo vyzbrojení synchronizovanýmkulometemVickersráže 7,7 mm. N-9H tak mohl sloužit i k střeleckému výcviku pilotů u leteckých škol.
Nasazení
Curtiss N-9, 1917
Letouny N-9 z první objednávky byly dodány Námořní letecké škole v Pensacole a dalším námořním ozbrojeným složkám ještě před vstupem USA do války v dubnu 1917.
Curtissův N-9 se stal po létajícím člunu Curtiss HS-2L druhým nejrozšířenějším typem námořního letadla u US Navy, a to až do 30. let 20. století. Několik N-9H od námořnictva získala US Army výměnou za své pozemní Curtissy JN-4H.
Ještě začátkem 20. let postavili letečtí mechanici v Pensacole 50 N-9 z náhradních dílů a z částí poškozených letadel. Vyřazování Curtissů N-9 bylo zahájeno v roce 1924, poslední létaly ještě v roce 1927.
